facebook 100x100

youtube 100x100

twitch 100x100

twitter icon 100x100

steam

 

 

O GUILD-HALL.CZJak vznikl Guild-Hall.CZ

E-SportTakový blázen jako já – Díl šestý

Guild-Hall Stream

Takový blázen jako já – Díl šestý

Kapitola pátá: Nepřestanu

V době, kdy píšu tuto knihu, tak nevím, jestli se nacházím v období, kdy už Lim Yo-Hwan pominul, jak mnoho lidí říká, nebo ještě ne.

Ale co vím, je to, že dnes i zítra budu pokračovat v hraní a analyzování strategií jak vyhrát, a budu je trénovat znovu a znovu.

Až do dne, kdy mi přestane tlouct srdce.....

 

Nezoufej si po prohře

"Nezoufej si po prohře" je moje oblíbené moto po tom, co jsem se stal progamerem. Ani jednou jsem neplakal štěstím po vyhraném šampionátu. Ale plakal jsem kvůli prohře. Byly to prohry, kdy jsem si připadal, že má prohra nebyla fér, ať už kvůli prostředí, nebo jedné malé chybičce na které ztroskotalo vše a můj intenzivní trénink přišel vniveč. A pokaždé jsem si říkal, "nelituj se po prohře".

Každý progamer má svůj způsob, kterým vypouští stres. Když prohraji já, tak se vrátím na pokoj a začnu hrát. Protože neumím pít a nejsem kuřák, tak je hra to, co mi zbývá. Po prohře jsem schopen hrát celou noc a v situaci, kdy se cítím ublížen, pak hraji o to tvrději. Protože jen tak budu moci vyhrát příště. Trénuji o to tvrději, tak abych stejnou chybu nikdy znovu neudělal.

Mám spoustu trofejí za první místo, ale stejně tak mám i další spoustu za druhá místa. Lidi si pravděpodobně budou déle pamatovat jen ta první, ale pro mě jsou důležitým důkazem i ty za místa druhá.

Poslední match ve finále se zdá vždy jako nová zkušenost. Je to jako získávání vědomosti, tak abych nikdy znovu takto neprohrál. Naučit se, že mám spoustu času na přípravu, můžu přijít a zkontrolovat podmínky v den finále, znovu projít mapy, všechny tyto věci rozhodují o tom, jaký bude výsledek. Nebyl jsem spokojen se ziskem druhých míst, ale bylo to cenné nabytí nových zkušeností.

Nezáleží na tom, jak rychle, ale lítost vždy přijde. Mířit do arény bez tréninku a litovat toho, je automatická prohra, ať už byl skutečný výsledek hry jakýkoliv. Je to proto, že nejsem schopen předvést takovou hru, s jakou bych byl spokojen. A i když vynaložím veškeré úsilí, tak vždy pak přijdou chvíle lítosti. A pokud se nebudu snažit naplno, tak pak přijde mnohem víc takových momentů.

Život je jako kniha. Hlupáci si jí podloží hlavu a vychutnají spánek, ale moudří se propracují k tomu najít z ní cestu. Pokud strávím ten svůj bezvýznamně, pak se můj život stane knihou plnou zoufání a lítosti. To, co si zapíšu do mé knihy života, bude to, co si zvolím.

 

Kapitán s platem 200 milonů wonů

Když na konci roku 2003 vypršel náš kontrakt s Orionem, tak jsem měl období, kdy jsem byl hodně nesoustředěný. Bylo to proto, že jsme neměli sponzora a já prohrával víc her, než vyhrával. Mé sebevědomí upadlo, a pokaždé když se objevil článek o mé stagnaci, tak jsem měl chuť se někde schovat. Rozhodl jsem se na tyto myšlenky zapomenout, jak jinak než pomocí tréninku. A v době, kdy jsem se začal zase stavět na nohy, se konečně objevil sponzor, na kterého jsem čekal. Byl jím SK Telecom.

Původní smlouva s Orionem nebyla směřována na celý tým, ale jen na mě. Nyní se ale situace změnila. Schopnosti jednotlivých hráčů našeho týmu se zvedly a byli schopni sami o sobě vyhrávat turnaje. A tak byl čas proto najít sponzora, který by zaštítil celý tým. Od progamerů se předpokládá, že investice do nich vložená bude mít zpětný efekt stejné hodnoty. Mou výhodou bylo, že jsem vyjednával z pozice hráče s největší základnou fanoušků, a že jsem měl velký vliv na gaming z pozice osoby, která byla uznávána jako nejvíce reprezentující všechny progamery. SK Telecom nám tak nabídl nejlepší zacházení.

SK Telecom měl plán vytvořit nový tým zvaný T1. Sami hledali vhodný tým a přišli nás tak podpořit, když jsme svépomoci hledali nového sponzora.

Důvodem, proč se mnou SK Telecom počítal, i když jsem zrovna nedosahoval nejlepších výsledků, bylo to, že jsem byl důsledný a soběstačný jako profesionál. A mimo to se zdálo, že si cenili mého image "Císaře Terranů". Na rozdíl od předchozího sponzora, SK Telecom ode mě požadoval důležitou roli, a to stát se týmovým kapitánem. Důvodem bylo to, že kapitán měl za úkol jít ostatním členům příkladem, a taky to, že se začalo objevovat množství nových týmových lig, díky čemuž se "Team First" stal strategickou investicí.

Tým Orion jsem vytvořil já sám, ale SK Telecom T1 byl výsledek naší kolektivní snahy. Pokud by všichni hráči nevynaložili veškeré úsilí, tak by nejlepší tým T1 nebyl nikdy založen. Každý hráč měl nyní plat a s tím přišel i větší pocit zodpovědnosti. Hráči si tak začali více pomáhat a bylo možno se tak společně zaměřit na týmové zápasy.

Jako kapitán, bylo nyní mou zodpovědností nejen podávat dobré osobní výsledky, ale i to, aby celý tým podával stejně dobré výsledky. Pokud bych se jako kapitán šel místo tréninku bavit ven s přáteli, tak by pak nikdo v týmu neposlouchal mé příkazy. A tak jsem trénoval více než mí týmoví kolegové. Tak, abychom splnili předem dané množství tréninku, ujal jsem se jejich vedení.

Úspěšně jsem tak zajistil kontrakt s SK Telecom T1 a můj plat byl nyní dvakrát tak velký než v Orionu. 200 milionů wonů (cca 4,4 miliony korun). Všichni na mě závistivě pohlíželi, ale na mě byl nyní tlak, podat výsledky nejméně desetkrát lepší než ona suma. Tento tlak se změnil v sebejistotu a stal se příležitostí učinit další krok jako progamer.

 

Desátý vstup do Starleague

Nemohl jsem zklamat tým, který věřil v mé staré výsledky, současný stav mé mysli a i v můj budoucí potenciál. Chtěl jsem tento potenciál proměnit v dobré výsledky a prvním krokem byla Challenge League. Byla to má první Challenge league vůbec a já byl odhodlán z ní udělat i poslední.

Protože jsem před tím vždy prošel kvalifikací, tak jsem s Challenge ligou neměl žádné zkušenosti. Ale jen proto, že jsem se do hlavního turnaje dostal devětkrát, automaticky neznamenalo, že by se mi to mělo samozřejmě povést i po desáté. Pokud bych nepostoupil, tak by pak mohl jedině následovat pád. A tak krutý boj v Challenge league začal. Rozdíl v dovednostech hráčů nebyl o tolik odlišný od těch, kteří již prošli kvalifikací, a tak nikdo nemohl očekávat snadnou cestu skrze tuto ligu. Na závěr tak zůstali čtyři vyrovnaní hráči a poslední finálové kolo, které mělo rozhodnout o celkovém vítězi, začalo.

Protivníkem mi byl zerg Shin Jungmin Qoo)Max, a i když jsem se tvrdě připravoval, tak se věci začaly odvíjet špatným směrem. Zatímco jsem si zahříval ruce několika hrami před zápasem, tak jsem zjistil, že má myš reaguje čím dál tím hůř. Používal jsem svou oblíbenou myš, no a myš, ta je pro progamera něco jako vojákova puška. Pokud je ale zbraň opotřebovaná a nesedí mu do ruky, jak pak může vyhrát bitvu? Ať už to bylo kvůli zvýšenému množství tréninku za posledních pár dní, tak má myš pracovala hůř a hůř. A co bylo horší, neměl jsem sebou náhradní.

Když přišel čas, tak jsem nemohl dělat nic jiného, než vyrazit nesvůj do arény. Mé nejhorší obavy se začaly realizovat hned v prvním zápase. První zápas je velmi důležitý a je třeba v něm vyhrát, ale já prohrál. Myš reagovala špatně, což bylo hodně nepohodlné. Ti, kteří hru nikdy nehráli, nepochopí jak důležité je, aby se myš pohybovala, tak jak jste zvyklí. Zápasy mnohdy rozhodují maličkosti a správně fungující myš není maličkost. Byl to pro mě obrovský šok, protože jsem prohrál i po tom, co jsem dobře vystavěl svou strategii a byl ve výhodné pozici.

Váhal jsem až do začátku druhé hry. Musel jsem nyní vyhrát za každou cenu. Použít úplně jinou myš nepřipadalo v úvahu a brzdit vysílání taky nebyla možnost. Mé srdce začalo hořet, až z něho zůstal pouhý uhel. Nebylo úniku. Nedalo se dělat nic jiného, než vstoupit do zápasu a pokusit se bojovat s nepřízní osudu.

Druhý zápas se odehrával na mapě, na které jsem si nejméně věřil. Rozhodl jsem se pro rychlý rush, se kterým jsem měl v tréninku vysokou úspěšnost. Protože má myš byla v takovém stavu, v jakém byla, došel jsem k závěru, že nemá smysl hru směřovat do late game, protože by mě to díky tomu postavilo do nevýhodné pozice. S myšlenkou "Pokud ho nevyřídím rychle, tak prohraji" jsem vstoupil do hry. Moje strategie zabrala a já vyhrál druhý zápas.

Skóre bylo vyrovnáno, už nebylo kam utéct a mou jedinou myšlenkou bylo, že musím vyhrát. Pomocí připraveného buildu jsem tak neustále napadal mého protivníka a nakonec získal toto důležité vítězství. A i když jsem se zápasy nebyl spokojen, tak výsledek byl dobrý. První místo v Challenger league mi tak zajistilo desátý vstup do Starleague.

Mé selhání v kvalifikaci a následné probojování se skrz Challenge league, byla pro mě asi ta nejtěžší doba. V té době si lidi říkali, "Neměl by už Lim Yo-hwan skončit svou kariéru?". Já jsem na tohle ani na vteřinu nepomyslel. Ale když jsem tyhle řeči zaslechl, tak jsem se kousl do rtu. To kolik jsem vyhrál turnajů v minulosti, nebo jaká byla má celková úspěšnost, nic neznamenalo. Nejdůležitější byly mé výkony teď v přítomnosti. Postupně vyhrát jednu hru za druhou a získat zpátky mé sebevědomí, to byl můj cíl. Pořád jsem prahl po vítězství. A abych sám sebe opět pozvedl, tak jsem musel tuto žízeň uhasit.

Jedním ze zábavných filmů, které jsem viděl, je film "Go". V tomto filmu je jedna scéna, kdy stojí společně syn s otcem v kruhu. Po tom co otec zatne pěsti, řekne "Mimo tento kruh se to hemží silnými muži. Když však zůstaneš uvnitř kruhu, tak budeš v bezpečí. Pořád to chceš udělat?" Syn na to jednoznačně odpoví: "Zničím všechny nepřátele mimo kruh."

Tohle bylo ono- já jsem rád mimo bezpečí kruhu, kde se to jen hemží silnými protivníky. Tady jsou soupeři, které zničím. Protože, když porážím protivníky jednoho po druhém, tak cítím, že jsem na živu.

 

Síla 500 000 podporovatelů

Můj titul "Terranský Císař", který mi byl dán, je jako talisman pro štěstí. Přívěsek, který matka dává s příchodem nového roku, tak aby chránil před neštěstím. Nevěřím v pověry. Ale cítil jsem, že s mou přezdívkou je spojeno něco zvláštního. Běžně trénuji kolem desíti hodin, a i když se mé tělo chce únavou vzdát, tak se držím, protože si pomyslím, že musím dostát svému titulu. I v průběhu her, kdy si myslím, že prohraji, tak pokřik mých fanoušků "Terran Emperor, fighting!" mi dodá nával nové síly.

Přezdívka "Cíař Terranů" je mou hnací silou, která mě nutí pokračovat v tréninku jako progamer a talismanem, který zahání mé pochyby ve hrách. Ať už je to opravdu neviditelný talisman, nebo ne, tak čím víc fanoušků jsem měl, tak tím výš mé procento výher stoupalo a já se cítil silnější.

Nedávno, když jsem slyšel, že množství členů mého fanclubu překročilo hodnotu 500 000, tak jsem to nebyl schopno pojmout. Ale díky všem těmto lidem jsem mohl být "Císařem", bez nich by to nebylo možné. Obdržel jsem od nich spoustu darů, a přesto jsem jim já na oplátku nemohl dát nic jiného, než jen předvádět úchvatné hry.

Při tvorbě nových strategií vždycky myslím i na fanoušky. "Budou se jim líbit? Tolik jsem je trénoval, ale co když je nebudu schopen v zápasech pořádně předvést?" Nechci jen ukázat, že jsem schopen vyhrát, chci ukázat, že já vyhrávám s elegancí. A myslím, že mí fanoušci to ode mě očekávají.

Chci, aby v průběhu zápasu byli v napětí a ptali se, "Proč to udělal? Jeho pohyby jsou zvláštní. Je za tím snad nějaký důvod?" A potom co vyhraji, si přeji aby došli k závěru, "Aha! Tak tohle to mělo znamenat", a objevili tak ducha strategie souboje myslí.

Pokud mnou připravená strategie uspěje a já porazím protivníka přesně tak, jak jsem si to naplánoval, tak pocítím radost z úspěchu, ale je to skandování mých fanoušků, které naplní mé srdce. Hráč by neměl být jediný, kdo je šťastný, ale i ti, co sledují jeho hru, musí být schopni do ní vkročit společně s ním a podělit se o toto štěstí. Toto je pravý dopad strategické hry a způsob, jak si získat fanoušky v aréně i u televizorů. Nic by mě neudělalo šťastnější, než kdyby každý, kdo mě sleduje, si vytvářel v hlavě své vlastní nápady.

V září 2004 pro mě fanoušci připravili oslavu mých 25-tých narozenin. V té době jsem nepodával takové výkony, jaké ode mě očekávali, a tak jsem se stále omlouval. "Co když už na mě nebudou pohlížet, tak jako v minulosti, co když přijde jen pár lidí..." S těmito obavami jsem se vydal na narozeninovou párty. Ale znovu jsem byl mými fanoušky pohnut. Tito lidé, kteří mě podporovali, ať už jsem prohrával, nebo vyhrával, zcela zaplnili toto místo. A jak dozněla narozeninová píseň, tak mi každý pogratuloval a předal jednu růži. Pocítil jsem velice hřejivý pocit. A aniž bych si to uvědomil, tak se mi v očích objevily slzy. Nechtěl jsem svým fanouškům ukazovat uplakaného Císaře, a tak jsem se schoval v zákulisí.

V minulosti jsem někdy žil, aniž bych si uvědomil, že mí fanoušci existují, a tak když byla hra příliš obtížná a já prohrál, tak jsem se nechtěl k fanouškům přiblížit. Nadával jsem si za to, ale oni mě za to ne. Místo, aby mi vynadali a ptali se, co to se mnou je, tak mě povzbudili. Když se mi dařilo, tak byli za mě šťastní, a když jsem byl unaven, tak mě utěšovali. Fanoušci se stali mou oporou. Když jsem o sobě začal pochybovat a má mysl byla roztěkaná, tak to byli oni, kdo mi pomohl se sebrat. Díky těmto fanoušků jsem takovýto šťastný idiot.

 

Lim Yo-Hwan z Koreje

Po tom, co jsem se rozhodl zúčastnit se show E3 v roce 2003, jsem byl při cestě letadlem hodně nedočkavý. Nebyl jsem šťastný jen proto, že se podívám na E3, ale hlavně proto, že jsem na tuto událost byl výslovně pozván.

Současné herní výstavy nabíraly trendu zaměřovat se převážně na konzolové hraní. A protože StarCraft byl hrou z roku 1998, tak mi mezi novými hrami připadal, jako klasika z jiné doby. Jak na ně budu působit? Někdo, kdo hraje téměř zapomenutou hru? Před tím, než jsem vstoupil do haly, tak jsem cítil velkou nervozitu. A jak jsem čekal, E3 byla nabitá hrami pro konzole.

Úzkostlivě jsem se připravoval na akci, když mě oslovil jeden americký návštěvník a řekl, "Víš, že se hodně podobáš Boxerovi?" A trenér Joo Hoon na to odpověděl, "On to taky je Boxer," muž začínal být nadšený a ptal se, jestli jsem to opravdu já. Nemyslel si, že by zde Boxer zavítal. Svou otázku, jestli jsem to opravdu já, zopakoval nevěřícně ještě několikrát, a na konec požádal o autogram. Ale byl jsem to já, kdo taky nemohl uvěřit, že mě tady někdo vůbec poznal. Nakonec jsem došel k závěru, že to nebylo zas až tak překvapivé, protože se jednalo o výstavu, kde se sházeli fanoušci všech her, a tak se tu a tam mohl někdo, kdo mě znal, objevit. Nicméně to, co mě čekalo v Univeral Studios, před tím než jsem odletěl zpátky do Koreje, bylo opravdu nečekané.

Bavil jsem jako normální turista, když mě najednou poznal jeden korejský studen a požádal o autogram. Lidé okolo koukali s výrazem "kdo je tahle osoba, že od ní někdo chce autogram?" A najednou někdo zakřičel Boxer. A tak jsem se nestal hvězdou Korejských studií, ale hvězdou studií Universal. V tom okamžiku jsem byl opravdu překvapen.

Speciálně v záři roku 2004, v průběhu mé návštěvy Číny, jsem pocítil, že populární korejská kultura nebyla limitována jen pro zpěváky a herce. Počínaje fanoušky, kteří mě poznali na letišti, jsem na další narážel, kdekoliv jsem se hnul a byl jsem obklopen žádostmi o autogram. Čína je 96krát větší než Korea. V tak obrovské zemi není možno, aby se nějaká zpráva předala s plnými detaily, a tak jsem byl zvědav, jak velká zde byla zpráva o Lim Yo-Hwanovi z Koreje. Narazil jsem například, na jednoho otce se synem, kteří cestovali po tři dny a tři noci, jen aby mě viděli. Další fanoušek pro mě vyrobil keramickou nádobu a reportéři mě po dokončení interview žádali o autogram. Byl jsem obklopen rojem lidí, kteří ke mně chtěli být blízko.

Bylo mi řečeno, že množství lidí z celého světa sleduje korejské vysílání herních zápasů. A skrze ně mě poznali pod přezdívkou Slayers_Boxer. Mnoho z nich prý výhradně sleduje jen zápasy, ve kterých hraji já. Nadšení, se kterým jsem se setkal v Číně, mi dalo naději, že bych mohl být uznán, jako profesionální hráč, kdekoliv na světě.

Nikdy jsem na tento sen nezapomněl. Uvědomil jsem si ho ale pořádně na WCG. Dvakrát jsem se jej účastnil a dvakrát jsem si odnesl titul. Díky tomu jsem se setkal se spoustou zahraničních hráčů, kdy mnoho z nich spojovala jedna věc, o které veřejně hovořili.

"Je mi jedno, když prohraji proti ostatním, jen kdyby se mi podařilo porazit Boxera.." Stal jsem se veřejným nepřítelem pro všechny hráče z celého světa. Na turnaj přijeli hráči, jejichž jediným cílem bylo, porazit mě, a tak mě pozorně sledovali pokaždé, když jsem hrál zápas. A ačkoliv jsme ve hře byli protivníci, tak mimo ni mě požádali o autogram. Byl jsem zahrnut žádostmi, abych si s každým zahrál alespoň jednu hru. Nemohl jsem ale vyhovět všem, protože jsem pořád měl oficiální zápasy, které jsem musel odehrát.

Jejich nejčastěji používaným výrazem bylo slovo "legenda". A nejčastější otázka tak byla, "Jsi ten legendární Boxer?". Od přátel, kteří říkali, že jsou poctěni jen tím, že se se mnou mohli setkat, až po hráče, kteří stáli řadu na můj autogram, bylo slyšet slova "Legendární Boxer", těmi nejvzrušujícími momenty mé dosavadní kariéry progamera.

Bel to velice odlišný pocit oproti tomu, když doma často slýchám "Terranský cíař". Přestože všichni na WCG byli hráči, nebo progameři jako já, tak to, že mě nazývali "legendou", znamenalo, že ke mně mají určitý respekt. I když si myslím, že to byl spíš přehnaný kompliment, tak se mi to líbilo. Nebyl jsem už jen ta žába v rybníce, a byl jsem šťasten, že hráči z celého světa uznávali korejské progamery. V tu chvíli jsem byl rád, že jsem se stal progamerem. No a takto jsem se změnil z Korejské herní celebrity na světovou herní legendu.

 

Kapitola šestá: Sen o progamingu po třicítce.

Budu o tom povídat s povzdechem,

Někde před věky věků:

V lese se rozcházely cesty a já....

já se vydal tou méně prošlapanou,

a to bylo to, co změnilo všechno.

- Z Frostovy "The Road Not Taken"

Byl jsem rozhodnut jít cestou, kterou se před tím nikdo nevydal. A se stejným zápalem a výdrží, se kterým jsem bojoval až doteď, se opět vydám na cestu další, kterou nikdo předtím nešel, tentokrát jako progamer po třicítce.

 

Neexistují zkratky

Jednou jsem náhodou viděl fotografii chodidel baleríny Kang Soojin. Byl jsem uchvácen, jakou nádhernou, ladnou krásu na jevišti představovaly. Pohled na tu ztvrdlou kůži, byl ale zvláštní. Musela tančit pořád a pořád, aby se její palce dostaly do takového stavu. A i když její palce napuchly a bolely, tak ona trénovala dál. Ach ta nudná opakovaní, ale jen skrze ona úmorná opakování byla schopna stát se světoznámou balerínou.

Podíval jsem se na své ruce a byl jsem zahanben tím, že mé prsty vypadaly pohodlně. "Jasně, dokud se mé prsty a zápěstí nebudou moci pohnout, tak budu trénovat." Říká se, že když už se francouzskému umělci Renoirovi nechtěly hýbat prsty, tak si štětec přivázal k ruce a pokračoval dál. A tak jsem sedl před počítač a slíbil si, že bude trénovat, dokud mě prsty nepřestanou poslouchat.

Náš tým byl, před vstupem do podzimní části MBCGame Team League roku 2003, v kritické situaci. Kontrakt s Orionem vypršel a my jsme museli za každou cenu vyhrát a ukázat naši sílu dalším potencionálním sponzorům. Naštěstí jsme se dostali až do finále a jediné, co zbývalo, bylo získat samotnou trofej. Trenér dal každému za úkol množství her, a my začali s tréninkem. Ať už to bylo kvůli mým slabým výsledkům, nebo proto, že si myslel, že jsem líny, přiřadil mi nejvíce her. Bylo to číslo, které jsem nemohl splnit za jediný den. Ale jako kapitán jsem musel jít příkladem všem ostatním.

Začal jsem s tréninkem. Po dvanácti hodinách mé tělo začalo tuhnout. Po dvaceti hodinách byla má mysl zamlžená a spánek na mě neustále dotíral. Po 24 hodinách jsem už nemohl vědomě pohnout prsty. Hýbaly se jen mechanicky, ale necítil jsem nic. Po třiceti hodinách jsem konečně splnil množství her, které mi trenér nařídil. Nespal jsem a trénoval jsem třicet hodin v kuse. Zápěstí se už nechtěly pohnout, a tak jsem upadl do dlouhého hlubokého spánku.

Nakonec jsme ale byli schopni vyhrát. Byl to výsledek nespočtu hodin tréninku nás všech. Lidi se mnohdy chtějí stát progamery, protože rádi hrají hry. Chtěl bych, aby to ještě jednou důkladně zvážili. Doporučil bych, aby se nesnažili udělat z něčeho, co je baví, práci. Samozřejmě, já jsem takto zvolil, ale je tolik věcí, kterých jsem se pro tuto cestu musel vzdát.

Protože progamer musí hrát, i když se mu nechce. Pokud bych měl hry jen jako koníček, tak bych nebyl schopen vydržet život progamera. Hraní je pro progamera vším. Je to koníček i povinnost. Je to práce. Když hrají, tak hrají jejich hru, když odpočívají, tak hrají jejich hru. A když jsou součástí týmu, tak si nemůžou dělat, co chtějí. Progamer musí být připraven podělit se o část svého osobního života. Tolikrát jsem chtěl jít do kina, na pivo a strávit čas s přáteli stejně, jako ostatní v mém věku. Jsem taky člověk a hry nejsou jediná zábava na celém světě.

Ale pokud jste progamer, tak ta nejzábavnější jediná věc musí být hra. Pokud to nejste schopni přetrpět, pak se jednoho dne objeví myšlenky na spoustu dalších věcí, které byste chtěli dělat, a nakonec nebudete chtít hrát onu vaši hru a tím pádem i pořádně trénovat. Přijdete na to, že nemůžete jet na dvou koních zároveň. Taky jsem se chtěl bavit a držet se zároveň trůnu císaře, ale zapomínal jsem, že nemůžu mít obojí. Musel jsem si vybrat. Ale když už sem si musel vybrat, tak role progamera byla jasná volba, protože to je pro mě vším.

Důvodem stagnace je zanedbaný trénink. A jedinou cestou ven je pak řádný trénink. Začal jsem znovu od začátku. Musím se vrátit k tomu, kdy jsem porážel lidi svým vlastním stylem, a o vítězství rozhodovaly mé strategie. A strategie vycházejí z tréningu víc, než cokoliv jiného. Klíčem k úspěchu je se udržovat skrze trénink.

Ten, kdo hledá zkratky, není pravý profesionál. Neexistuje zkratka k tomu stát se tím nejlepším progamerem.

 

Výzva pokračuje

"Cesta člověka, který je průkopníkem nového pole v průběhu jeho mládí, je velmi důležitá. Protože ti, co přijdou po něm, mohou jít v jeho stopách. Pokud však po sobě neuklidíte, před tím než odejdete, tak jak pak budou moci junioři najít svůj způsob na cestě, kterou jste zvolil?"

Tohle jsem často slýchával od presidenta Kim Yang-joong, se kterým jsem pracoval po tom, co jsem začal svůj život jako progamer. Je to něco, co jsem do teď nezapomněl a držím si tato slova blízko mého srdce. Díky těmto slovům jsem byl vždycky velmi opatrný ohledně mých rozhodnutí. Ačkoliv nejsem ten typ, co by dělal potíže, tak jsem si i tak dával pozor, abych neudělal nějakou chybu a nešel tím pádem jako špatný příklad ostatním, a taky aby ostatní nemohli lehce zavrhnout esport vlnou kritiky. Pokud bych se na veřejnosti nechoval dobře, tak by všichni lehce progamery zavrhli s tím, že přesně takoví jsme všichni. A tak jsem byl na sebe ještě přísnější. Pokud bych se z perspektivy někoho, kdo mě nezná, choval zvláštně, tak by si pak udělal špatný první dojem i z kariéry, kterou jsem zastupoval. Protože mě tyhle myšlenky tížily, tak se můj čas strávený venku víc a víc krátil, a pokud to bylo možné, tak jsem ven vůbec nešel. V jednu chvíli jsem si říkal, jestli nemám sociofobii, protože jsem se mnohem více stranil lidem. I když i nyní zastávám stejný názor ohledně veřejného obrazu, tak jsem se s ním alespoň lépe sžil. Protože jsem si uvědomil, že potkávat se s lidmi je, mimo hraní, taky součást mého života.

Jedním z důležitých důvodů, proč hraji, je to, předvést fanouškům vzrušující podívanou. Proto jsem taky byl více motivován, když mě fanoušci přišli do arény podpořit s transparenty. Nebojuji jen za sebe, ale reprezentuji všechny, kdo ve mě věří. Někdy si myslím, že hraji zápasy místo mých fanoušků. Jsem velice vděčný za ty okamžiky, kdy jsem dorazil na zápas bez toho, abych stihl něco sníst, jen abych zjistil, že fanoušci pro mě zabalili oběd. Taky jsem vděčný za jejich povzbuzování po prohrách a radostné skandování po výhrách. Samozřejmě, že byly i časy, kdy mi fanoušci přišli jako přítěž. Bylo to kvůli jejich vysokému očekávání a mým obavám jestli je budu schopen naplnit. A tak jsem měl někdy problém čelit mým fanouškům.

Nicméně tohle je něco, co musím jako progamer nést, a abych byl upřímný, tak součástí toho strachu z reakce fanoušků, byl i strach z toho, jak daný zápas dopadne. Před tím jsem se soustředil čistě jen na výsledek a ignoroval všechno ostatní. Myslel jsem si, že v mém životě není nic důležitějšího, než vyhrát zápas. Ale nyní raději než, že gaming je pro mě v mém životě vším, tak říkám, že gaming je tou nejdůležitější součástí mého života.

Někdo sem mě zeptal, co mám v plánu teď, když jsem docílil všeho, co jsem chtěl, jako progamer. Já mu na to ale odpověděl, "Kdepak, tohle je teprve začátek." Myslím si, že jako progamer jsem tak v půli cesty. Ale co se týče toho být součástí hry, tak to jsem sotva začal. Myslím si, že dokud si nesplním sen, být progamer i po třicítce, což jsem slíbil mým fanouškům, tak nebudu moci myslet na nic jiného. Později bych chtěl hry komentovat, vychovávat nové talenty a stát se trenérem herního týmu. No a po tom, co bych zažil vše, co v gamingu jde, tak bych chtěl vytvořit svou vlastní hru.

Přijde mi, že když jsme mladí, tak se snažíme dělat vše, co jen to jde, a když jsme starší, tak děláme vše, co můžeme. Neexistuje důvod, proč nezkusit vše, co jde, zatímco jsme mladí, ale není důvod věci, které můžeme dělat i jako starší, uspěchat.

Nejprve chci dosáhnout mého cíle být progamerem i po třicítce. Myslím, že je to důležitá věc, kterou někdo musí udělat. Jenom tehdy budou lidi brát progaming jako práci, která není jen o tom zazářit v určité chvíli, a pak zmizet. Vždyť i v ostatních sportech hráči hrají i ve svých třicítkách i čtyřicítkách. A tak dokud na to budu mít energii, tak bych chtěl vykonávat profesi progamera, tak dlouho, jak to jen půjde.

Ve svých 25-ti letech jsem nyní už 6 let progamer. Začínám znova. Když se teď dívám na mé plány, tak můj život akorát započal svou herní periodu. Opona je zvednuta a já jsem se objevil na jevišti po tom, co jsem ve svém herním životě dospěl.

 

Konec

 

Poznámka překladatele:

Za prvé, nejsem profesionální překladatel, spisovatel ani novinář. Jsem si vědom, že překlad je docela jistě plný chyb a nepřesností. O to víc, že se jedná o překlad anglického překladu původního korejského textu. Mým cílem bylo nabídnout možnost nahlédnout do mysli jedné z nejvýznamnějších osob eSportu i těm, kteří anglicky, nebo korejsky, neumí.

Boxer tuto knihu napsal v roce 2004 po tom, co se opět probojoval do Starleague, prakticky jako nováček. Od té doby toho dokázal mnohé. Od kontroverzního zápasu s yellow, nezapomenutelného finále s iloveeov, jeho zázračný návrat v době, kdy se do Starleague téměř žádný Terran nedostal, přes jeho nástup do armády, kde vytvořil možnost pro progamery pokračovat v kariéře, až po jeho start ve StarCraftu 2, kde hrál a založil svůj vlastní tým SlayerS, který se však nakonec za kontroverzních okolností rozpadl. Z tohoto týmu však vzešla řada herních osobností v čele s MMA. Následovala pak krátká chvíle jako trenér v jeho domovském SK T1 Telecom a aktuálně našel zálibu v profesionálním hraní pokeru. To, jestli se nějakým způsobem vrátí ke StarCraftu, ví pouze on. Nicméně svého cíle, býti progamerem po třicítce, dosáhl. Otázka je, jak to s Legendárním Boxerem bude dál.

— anglický překlad Marencielo 2009 (za češtinu Dragnor 2016)

SC2 facebook komunita

Heroes of the Storm Facebook komunita

Hearthstone Facebook komunita

PLAYZONE.CZ

PLAYZONE.CZHerní portál PLAYzone.cz byl spuštěn 9. září 2009 jako pokračovatel serveru United-Games.cz. V současnosti navštíví zpravodajský portál PLAYzone.cz měsíčně více než 350 tisíc čtenářů. Číst dál...

ESL

ESLESL je jedním z největších provozovatelů turnajů a profesionálních lig. Především v Evropě se těší velké oblibě. Na těchto stránkách si po vytvoření účtu můžete okamžitě začít domlouvat zápasy, zůčastňovat se lig a turnajů. Číst dál...

Team Speak 3 server

Team Speak 3Team Speak 3 server připravený pro použití. Celkem 500 slotů je k dispozici na GUILD-HALL.CZ serveru. Číst dál...