facebook 100x100

youtube 100x100

twitch 100x100

twitter icon 100x100

steam

 

 

O GUILD-HALL.CZJak vznikl Guild-Hall.CZ

E-SportTakový blázen jako já – Díl pátý

Guild-Hall Stream

Takový blázen jako já – Díl pátý

Kapitola čtvrtá: období proher

V den mých 24. narozenin jsem si uvědomil, že se mé priority změnily. Jako dvacátník jsem si už vybudoval vysněnou kariéru, tak jako bych byl třicátník, místo toho abych cestoval a poznával přátele.

Bylo to až v tomto okamžiku, ve kterém jsem si uvědomil to, že je můj život poněkud prázdný, zatímco jsem slepě mířil za cílem stát se nejlepším progamerem, kdy jsem se zrodil jako mladý muž.

 

Já si chci taky hrát

"Hraj Norwegian Wood," řekla Naoko. Reiko přinesla porcelánovou pokladničku ve tvaru kočky a Naoko do ní vhodila 100yenovou minci ze své peněženky.

"O co tu jde?" zeptal jsem se.

"Je to pravidlo," řekla Naoko. "Pokud chci "Norwegian Wood", tak musím dát do banku 100yenů. Je to má oblíbená, a tak si za ni ráda zaplatím." "No a já si takhle vydělám na svoje cigarety!" řekla Reiko.

Reiko si protáhla prsty a pak zahrála "Norwegian Wood". Hrála procítěně, ale nikdy ne až sentimentálně. Vzal sem svých 100 yenů, a taky přihodil. "Děkuji", řekla Reiko s vlídným úsměvem.

"Ta píseň ve mě vzbuzuje takový smutek," řekla Naoko. "Nevím proč, asi je to tím, že si představuji sama sebe bloudící v hlubokém lese, je mi zima a je šero, a není zde nikdo, kdo by mě zachránil. Právě proto ji Reiko nikdy nehraje, jen tehdy, pokud si o ni požádám." "Zní jako Casablanca!" řekla se smíchem Reiko.

- úryvek z knihy Norwegian Wood

 

Emočně nestálá Naoko, živá a pravdivá Midori společně s Reiko v její čtyřicítce, která sní o normálním životě - tři ženy, které se zapletou s hlavním hrdinou v milostném příběhu Haruki Murakamiho s názvem Norwegian Wood, jasně ukazují tu nezměrnou ztrátu a obnovu mladé generace, žijící v moderním světě.

Když jsem četl tuto knihu, přemýšlel jsem o důvodech, které stojí za problémy mladých. Jsou to lidé, kteří konečně vstoupí do všedního života a získají vlastní svobodu. Příznaky se pak dají popsat jako závrať, kterou pocítíte, když najednou opustíte dlouhý temný tunel. Jsou jako nezvaní hosté, kteří se náhle objeví ve dveřích.

V mých 24 letech už bylo trochu pozdě na to potkat se se svým osudem. A tak jak mí přátele přestávali objíždět kluby po jejich srdcervoucích rozchodech s prvními láskami, tak jsem se já začal obávat o sebe, ne jako o Progamera Lim Yo Hwana, ale jako o 24 letého člověka, Lim Yo Hwana.

Počínaje 12-tou třídou jsem žil jenom hraním her. Od chvíle co jsem poprvé hrál hru zvanou StarCraft, jsem neměl zájem o nic jiného než o hraní. StarCraft byl mým osudem. Ani jednou jsem nelitoval cesty, kterou jsem zvolil. Ale jednoho dne jsem se ohlédl a zeptal se sám sebe. Je mi 24, co mám kromě her? Jenom vzpomínky a lidi spojené s hraním. A protože jsem považoval, že žiji svůj život na plno, tak byly tyto vzpomínky pro mě velice cenné. Ale začaly mi v hlavě hlodat otázky, na které jsem předtím nikdy nepomyslel, jako například "Jak se mají mi přátelé ze stejného ročníku, o co usilují?“

Má práce i můj koníček bylo hraní. Na krátko jsem měl i přítelkyni, ale nevydrželo to. Byl jsem registrován na univerzitě, ale nemohl jsem žít studentský život. Z očividných důvodů jsem se neúčastnil MT (tréninku členů - výlet pro studenty univerzity) a necestoval tak s přáteli. Já cestoval jen mezi jednotlivými turnaji skrze celou zem. Skoro jsem nesledoval nové filmy, nebo televizi. Album z mých dvacítek bylo zaplněno jen fotkami z turnajů a útržků z novin.

Nemohl jsem se ve hře soustředit. Chtěl jsem hrát, tak jako si hráli mí vrstevníci. Ale ani toto nebylo jednoduché. Mnoho dní jsem strávil jen přemýšlením o tom, jak na to. Mí nejbližší přátelé byli všichni z kruhu progamerů a najít společný volný čas tak bylo těžké. Přišlo mi taky trapné obracet se na mé přátele z dětství, protože jsem s nimi nebyl tak dlouho v kontaktu. Navíc jsem byl ten typ, který nerad dělal věci sám. A to až tak, že když jsem musel jíst sám, tak jsem raději nejedl. A tak pro mě bylo těžké sám cestovat, nebo jít do kina. Chtěl jsem si užívat, ale nevěděl jsem jak, nebo s kým. Neměl jsem nikoho a nevěděl jsem, jak tyto pocity vyřešit. A tak jsem trávil dny netečně ve svém pokoji.

Ta touha, po tom si užívat, na mě tlačila čím dál víc a já si tajně přál, aby raději zmizela. Ale tyto myšlenky se nedaly tak snadno potlačit, a tak se vyvinuly v problémy mládí. Hry, do kterých jsem byl takový blázen, mi najednou neříkaly nic. Nevěděl jsem co dělat. Jaro bylo najednou tady, ale já byl stále zabedněn ve své jeskyni, jako bych se neprobudil ze zimního spánku. Světlo dne mi bylo odepřeno.

A tak není divu, že když má hlava byla v takovém stavu, tak se mé zápasy nevyvíjely, tak jak měly. Nemohl jsem se soustředit, a to ani při tréninku. I tréninku totiž musí člověk věnovat hodně síly a koncentrace. Když však myslíte na něco jiného a tréninkem jen proplujete, tak je to jako byste netrénovali. Největší problém však bylo to, že jsem se nesoustředil ani na turnaji. Mluvím o jednom specifickém turnaji. Můj zápas byl vysílán živě a fanoušci si museli myslet, "Proč to sakra dělá?". Když se nesoustředíte, tak všechny vaše reflexy ochabnou, a vy tak dovolíte vašemu protivníkovi převzít kontrolu nad zápasem. Sám jsem byl tímto stavem překvapen. A ačkoliv jsem se připravoval na zápas řádně, tak jsem prohrál, protože jsem myslel na něco jiného. Jak se něco takového mohlo stát? Něco, co bych v minulosti nikdy nedopustil.

Lidi si začali povídat o tom, že "dny Lim Yo-Hwana jsou sečteny" a začali se ptát "Jak se Lim Yo-Hwan stal takovým snadným soupeřem?", hlasy zklamaných fanoušků konstatovaly "Lim Yo-Hwan už není, jako býval, už to není ten starý Lim Yo-Hwan." Když jsem se nad tím sám zamyslel, tak to byla pravda. Progamer je hodnocen podle svých výsledků. A výsledky byly jednoznačné. Plynulá řada proher. V minulosti, i když jsem prohrál, tak jsem byl hrdý na to, že jsem prohrál se ctí a ukázal výjimečnou hru. A fanoušci měli rádi tuhle tu mou tvrdě pracující stránku .... ,ale to byly jen myšlenky. Vzepřel jsem se povzbuzování mých fanoušků a usedl osamocen a ztrápený. No a výsledky se dostavili v průběhu zápasů.

Počínaje jarem 2003 jsem nebyl schopen dosáhnout žádných pořádných výsledků v individuálních ligách. V týmových zápasech a proleague mí junioři hráli lépe než já, a tak jsme vyhráli. Přesto jsem ale od mého prvního účinkování ve Starleague v roce 2001 tuto ligu ani jednou neopustil. Devět po sobě jdoucích účastí byl rekord sám o sobě. A nyní byl přede mnou další turnaj, který měl rozhodnout o tom, jestli se zúčastním i té desáté Starleague.

Postoupil jsem do finále vítězů skrze porážku Jun Sangwook Midas[gm], ale zde jsem podlehl Park Jungsuk [Oops]Reach a propadl se tak do finále poražených. Zde jsem čelil nové hvězdičce zergovi Park Sungjun July[z-zone] a souboj o poslední vstupenku do Starleague začal. Hned ze startu jsem šel do tvrdého útoku s kombinací marine, medivac, firebat, ale Park Sungjun jej v klidu odrazil a přetahovaná pokračovala. Problém byl v tom, že jsem protivníka podceňoval. Myslel jsem si, že provádím svůj plán bezchybně, ale nebyl jsem schopen způsobit žádné větší škody a mé jednotky byly zneškodněny. Bitva se obrátila v můj neprospěch a sny o desíti po sobě jdoucích účastech ve Starleague se rozplynuly.

Básník jednou řekl, že to co padá k zemi má křídla. Padám snad nyní? Jen protože pták nelétá, neznamená to přeci, že ztratil křídla. Já jsem neztratil svá křídla. Jsem jen jednoduše unaven a potřebuji si na chvíli vydechnout. Jen na kratičký moment....

 

Stagnace, kterou nemohu přijmout

Když se mi nepodařilo probojovat se do Starleague, tak mnozí říkali, že na mě padla krize. Zdálo se, jako by všichni čekali jen na to, kdy se slavný Terranský císař zhroutí. Ale já jsem se nezhroutil. Něco jako krize pro mě neexistuje. Po tom, co jsem prožil život progamera, jsem o žádném okamžiku neuvažoval jako o stagnaci, nebo krizi. Ano, protože jsem se nebyl schopen soustředit na hru, tak mé výsledky byly slabé, ale tohle já nepovažuji za stagnaci. Krize je to, když věci do sebe prostě nezapadají, i když se snažíte sebevíc.

V minulosti jsem téměř nikdy nesledoval cizí zápasy. Protože i jen sledovat ty, které jsem potřeboval, bylo pro mě nesnesitelné. Ve StarCraftu existují populární buildy a strategie, které jsou mezi hráči dobře známé. Buildy, které byly spíš bezpečné a směřovaly k macro hře, než k riskantním tahům. A tak jak jsem neustále prohrával, tak jsem si na tyto buildy začal zvykat, aniž bych však přišel na to, co je ve skutečnosti hlavním problémem.

S každým selháním mých agresivních rychlých útoků jsem si říkal, že možná změna na macro orientovaný styl hry mi pomůže. Změnil jsem tedy lehce svůj trénink. Lidé si okamžitě všimli změny a začalo se povídat, že jsem zahodil svůj unikátní styl hry.

Zvolil jsem tuto cestu, ale výsledky se nedostavili, ba co víc, bylo to ještě horší. Myslel jsem si, že za pomocí strategie se vymaním z tohoto kruhu proher, místo toho jsem však pokračoval jako atrakce na prohry. Má snaha převzít bezpečnou macro hru měla přesně opačný efekt, než v který jsem doufal. Naslouchal jsem, jak by se určité strategie měly hrát na určitých mapách. Vzal jsem strategii někoho jiného a vyrazil s ní do boje. Ale protivník odpověděl ještě lepší protihrou. Problém, ale nebyl ve strategii, byl v mém srdci.

Bylo to kvůli mé snaze vyhrát za každou cenu. V minulosti jsem se vždy snažil předvést úžasnou hru, ať už jsem vyhrál, nebo ne. Pilně jsem vytvářel strategie, které zapadaly do mého stylu a pomocí tréninku jsem je dotahoval k dokonalosti. Ale teď jsem viděl, jak ostatní hráči vyhrávají a začal jsem je kopírovat. Zapomněl jsem na tu nejdůležitější věc, důležitější než výhra, a to kontrolovat sebe sama a soustředit se. Zapomněl jsem, že lepší výsledky se dostaví, když se snažíte vyhrát za pomoci svého vlastního stylu.

Najít opět můj styl, ale nebylo lehké, a taky se nezdálo, že se tím vše vyřeší. Nemohl jsem popřít, že jsem byl naprosto rozhozený. Ve stavu, kdy jsem nebyl schopen hrát bez toho, abych se obával jak vlastně hrát, nebylo možné ani pomyslet na strategii. Kam se podělo mé soustředění, když jsem připravoval strategie i 24 hodin denně?

Při sledování nováčků jsem byl schopen sem tam objevit mé staré já. Viděl jsem ten zápal pro hru a odhodlání obětovat snu, stát se nejlepším progamerem, všechno, ten jejich strašidelný strnulý pohled na monitor. Bylo zde tolik vášnivých nováčků. Hlavně jsem pocítil, že jejich schopnost kontroly byla mnohem lepší než dříve. Nebylo to jen tím, jak moc rychlé ruce měli, ale to jak se soustředili a znali jednotky skrz na skrz, díky svému tréningu. Nakonec to byl spíše psychologický boj.

Květiny, pěstované ve skleníku, rychle vykvetou do krásy. Květiny v divočině, které bojují s větry a dešti, se mohou zdát deformované a hrubé, ale kvetou v květiny s nezdolnou schopností přežít. Klidné moře nevychová zkušeného námořníka, ale ty obtížné a bouřlivé z něj udělají toho řádného. Já jsem vystaven větru a dešti a naviguji skrze rozbouřená moře.

Je však jasné, že déšť i vítr jednou ustane a moře se uklidní, a po té vysvitne slunce. Toto je jen další část mého života, kterou musím překonat.

 

Profesionál ve hrách, amatér v lásce

Když se mě zeptáte na to, co je těžší než hry, řekl bych vám, že láska. Láska je pro mě jako velice obtížný matematický problém. Nezáleží na tom, jak moc na něj koukám, nebo na něj myslím, nejsem zkrátka schopen jej vyřešit. Procházel jsem knihami a snažil se do rovnice dosazovat různé hodnoty, ale bezvýsledně. Kdy se mi tenhle problém podaří vyřešit? Anebo bych jej měl prostě ignorovat s tím, že je to nevyřešitelný případ?

V mých školních letech jsem nepociťoval žádnou závist vůči kamarádům, kteří měli své přítelkyně. "Proč bych měl potřebovat přítelkyni? Vždyť jsme se vždy tak dobře bavili sami." Neměl jsem žádný zájem o to mít přítelkyni a se svou introvertní osobností jsem ani nebyl schopen pořádně žádnou dívku oslovit. Měl jsem tři sestry a přesto jsem byl před dívkami stydlivý a mí přátelé nebyli schopni pochopit, proč jsem se červenal i jen při pohledu na nějakou. Samozřejmě taky nebyly dívky, které by měly někoho takového v oblibě, a tak jsem neměl přítelkyně až do doby, co jsem dostudoval střední školu.

První dívku jsem poznal skrze hraní. Základka i střední škola byly čistě chlapecké, a tak jediné místo, kde jsem s dívkami přišel do styku, byly PC bangy. A tak jsem právě zde udělal největší pokrok v komunikaci s nimi.

Bylo to v době, kdy jsem byl zvyklý hrát celé dny v PC bangu bez budoucnosti, ještě před tím, než jsem se stal progamerem. V době, kdy jsem byl šťastný jen díky tomu, že jsem mohl hrát, jak se mi chtělo. Pak se jednoho dne má pozornost upřela na dívku, která čas od času navštěvovala PC bang, ve kterém jsem byl jako doma. Když jsem se na ni podíval, tak jsem z ní nemohl pustit oči a měl jsem nutkání ji něco říct. Ale ani jednou jsem s ní nebyl schopen mít řádnou konverzaci. Navíc jsem zjistil, že měla přítele, a tak nebylo moc, co jsem mohl dělat.

Ale pak jakoby zásahem osudu se mi naskytla šance. Jednoho dne jsem ji viděl plakat na schodech. Rozešla se s přítelem. Tohle byla příležitost, kterou mi snad nabídlo samo nebe. Nyní když byla zase volná, tak se mohla stát mou přítelkyní. Utěšoval jsem jí a s tímto startem jsme se přirozeně stali blízcí. A tak začala má první láska.

Bez toho, aniž bychom si přímo přiznali, že jsme ve vztahu, tak jsme se pravidelně setkávali a trávili čas hraním her spolu. A bylo to pravděpodobně tím, protože to byla má první přítelkyně, že jsem nebyl schopen kontrolovat své emoce a chtěl jsem vědět, co dělá a jak bych jí mohl udělat šťastnou. Nebyl jsem ten typ, který by dokázal vykouzlit atmosféru, která se holkám líbila a ani jsem jí nemohl kupovat drahé dárky. Byl jsem však šťasten jen díky tomu, že jsme mohli být spolu. Však to nakonec přece byla moje první přítelkyně.

Ale toto naše štěstí netrvalo dlouho. Ať už to bylo tím, že jsme byli stejně staří, nebo ne, začali jsme se na každé schůzce hádat. Ostatní si mohli myslet, že to jsou jen běžné rozepře mezi přáteli, ale mě to začalo vyčerpávat. Naše náladovost v kombinaci s tím, jak nejistě naše budoucnost vypadala, byl mix, který vytvářel nekonečné rozepře. Neměli jsme práci, a nebyli jsme ani studenti univerzity. Neměli jsme nic víc, než jen naši zálibu v hraní v PC Bangu. Rozhodli jsme se, že si dáme na chvíli pauzu, a to byl taky náš konec.

Pokud bych se nechtěl stát progamerem, tak bych na ni měl více času a věci se mohly vyvinout jinak. Ale já se stal profesionálem a potřeboval jsem o to více času na trénink. Neměl jsem čas myslet na ni. Ale to však mohla být jen výmluva. Možná jsem o ni přišel jen kvůli tomu, že jsem nebyl schopen pořádně vyjádřit své pocity, a tak jsem hledal jen výmluvy. No a tak má první dětská láska skončila.

Chvíli na to, co jsem ji pustil k vodě, jsem se stal progamerem. Byl vytvořen tým a byli mi přidělení spoluhráči. Den za dnem byl naplněn tréninkem, a tak se zdálo, že zde nebude příležitost najít novou přítelkyni. Ale netrvalo to dlouho a objevila se dívka, kterou mé oči opět nemohly pustit z dohledu. Byla to kamarádka, která měla taky ráda gaming a její hlavní rasa byla Terran. Záměrně jsem si dělal čas na to, abych jim mohl učit hře, a tak jsem byl včetně normálního tréninku vytížen naplno. Nepovažoval jsem to však za promarněný čas, ba naopak, s tím, jak jsme spolu trávili čím dál více času, jsem ji nakonec představil mému týmu a ona se tak taky stala progamerem.

Byli jsme spoluhráči i milenci. Problém byl v tom, že ač jsme byli často spolu, to jediné co jsme mohli dělat, bylo hrát hru. Když tak o tom přemýšlím, tak jsem musel být velice nudným přítelem. Po tom, co jsem se stal progamerem, se můj čas zaplnil množstvím turnajů a přípravou na ně. A tak čas, který jsem jí mohl věnovat, se velice zkrátil. Popravdě jsem si s ní nevytvořil mnoho vzpomínek. V té době pro mě byl gaming prioritou a vše ostatní bylo podružné. Z počátku, jako spoluhráč, chápala mou situaci. Dobře věděla, pod jakým stresem musí někdy progamer bojovat, a tak se mnou oslavovala vítězství a stála při mě v době prohry.

Stal jsem se ale velice aktivní osobou, až tak, že jsem zanedbával spánek i jídlo. S tím, jak jsem se ujímal šampionátů, tak jsem se stal velice žádaným. A zatímco já jsem urputně pronásledoval svou kariéru, ona s profesionálním hraním skončila a opustila tým. I když jsme na sebe neměli moc času, tak jsme se alespoň v týmu pravidelně vídali, ale nyní se stalo obtížným i vidět se alespoň jednou týdně. Svými řečmi, že musím trénovat, a že můj rozvrh je nabitý, jsem ji nutil čekat. Až do chvíle, kdy už dál čekat nemohla.

"To čekání je příliš těžké. Ukončeme to!" Nebyl jsem připraven na to ji nechat jít, ale uvědomoval jsem si, že to pro ni není jednoduché. Mé srdce bylo zlomeno, ale věděl jsem, že pro ni nic nemůžu udělat. Nemohl jsem jí věnovat takovou pozornost, kterou si zasloužila, a tak jsem ji nechal jít. A tak zmizela v nenávratnu i má druhá láska.

Po nějakou dobu jsem na hledání nové přítelkyně ani nepomyslel. Byl jsem zkrátka příliš zaneprázdněný. A s mou rostoucí popularitou poklesly i mé osobní výlety ven. Všichni, se kterými jsem přicházel do styku, měli něco společného s progamingem, a tak se zdálo, že zde není mnoho příležitostí někoho najít. Ale jak šel čas, potkal jsem svou třetí přítelkyni. Neřekl snad někdo, že láska je jako nehoda, kdy znenadání narazíte jeden do druhého? Opravdu jsem tuhle dívku potkal jen čirou náhodou a podlehl jsem jí na první pohled. Potkali jsme se jen na chvíli, ale okamžitě to byla osoba, která se mi velice zalíbila. Ovšem pro lásku je třeba i příhodná doba. A naše načasování se bohužel neprolínalo. Proč jsme se museli neustále míjet. Velice mě to hněvalo. Ten duben roku 2004, který jsem s ní strávil, byl mým nejšťastnějším a zároveň nejbrutálnějším, protože po tom jsem s ní už nemohl být. A tak se má třetí láska pro mě stala nevyléčenou ranou.

Ve hře je vždy vítěz a poražený. Ale při rozchodu zde žádní vítězové nejsou. Společně pustit ruku toho druhého, kdy to s tím druhým vzdáváte, z nás dělá jen poražené.

Po mé třetí lásce jsem se stal poraženým. Ale raději budu poražený, než se lásky bát. A tak čekám na svou novou lásku.

Poznámka: Boxer svou lásku nakonec našel, a to v podobě herečky Kim Ga-Yeon (známá taky jako SlayerS`Jessica) a v srpnu roku 2015 se jim narodila dcera.

 

Cesta na hřbitov

"Yo-Hwan! Byl jsem propuštěn z vojny, měli bychom si dát hru, co ty na to?

"To už tě pustili? A vždyť ani nejsme na stejné úrovni."

"Haha, dost si vyrostl. Přijde mi to jen jako pár dní co jsem tě obléhal na ostrovní mapě, a teď mi říkáš, že na tebe nemám? No tak pojď, dejme si zápas!"

"Tak dobrá, ale za to, co si mi tehdy provedl, nyní dostaneš odplatu." Kim Jinsuk - přítel, který sehrál rozhodující roli v tom, jestli se stanu progamerem. Byl to on, kdo mě jako první učil StarCraftu. A zatímco jsem já aktivně pracoval jako progamer, Jinsuk nastoupil na povinnou vojenskou službu. Nastoupil poněkud dříve než ostatní mí kamarádi, a tak jsem jednoho dne dostal tento telefonát. Protože jsem většinu času věnoval hře, tak jsem se se svými starými přáteli ze školy vídal zřídka. A tak, když se mi naskytla tahle příležitost, setkat se znovu se starým přítelem, těšil jsem se na ni. Když jsem ale přišel na sjednané místo, tak jsem Jinsuka nikde neviděl. Pak na mě ale jeden muž zamával, a když jsem přišel blíž, poznal jsem v něm Jinsuka. Byl jsem tak překvapen, že jsem ani nemohl pořádně mluvit. Jinsuk byl vždycky mohutné postavy, ale nyní byl vychrtlý a jeho tvář vypadala napuchle.

"Jsi to ty Jinsuku? Copak se ti stalo s obličejem?" "No, říká se, že idiot smolař si zlomí nos, i když spadne na záda. Tak to jsem já. Propustili mě předčasně, protože prý mám leukémii - prý se něco pokazilo, když jsem daroval krev."

Nemohl jsem tomu uvěřit. Jinsuk měl leukemii, nemoc, kterou nebylo lehké vyléčit. Když jsem se na něj podíval, tak to vypadalo, že mu pomalu bělají vlasy. Jinsuk trval na tom, že si musíme zahrát hru, ale mě se nechtělo ho brát do vydýchané herny, a taky mi přišlo, že by to nebyla pro něj zábava.

"Co tím myslíš, dát hru? Tak dlouho jsem tě neviděl, pojď mi říct, co si dělal." Jinsuk vypdal, že pochopil a souhlasil se mnou. A tak má odveta, na kterou jsem čekal tolik let, musela být odložena na jiný den. Vždycky můžeme hrát později, až když se bude Jisunk cítit lépe. I když to byla taková těžká nemoc, tak jsem chtěl věřit v to, že ji porazí. Vždyť byl vždycky tak silný.

Ještě několikrát jsme se po tom viděli, ale díky mému nabitému rozvrhu to nemohlo být častěji. Můj život byl hektický a já se tak prakticky nemohl potkávat s někým jiným, mimo mé rodiny. Pokaždé, když jsem byl venku, tak to bylo na turnaji, a když jsem byl doma, tak jsem musel trénovat. Spousta lidí se po mě sháněla a můj mobil často prozváněly neznámá čísla. A protože drtivá většina z nich byly jen vtípky, tak když jsem viděl neznámé číslo, tak jsem se ani nenamáhal mobil zvednout.

Jednoho dne jsem ale obdržel zprávu do hlasové schránky. Byl to Jinsukův mladší bratr. "Yo-Hwan-hyung, to jsem já Jinsup. Můj bratr je teď v pohřební kapli. Snažil jsem se tě všude sehnat, ale nemohl jsem tě kontaktovat. Pokud dostaneš tuhle zprávu, přijď se s ním rozloučit.

Byl jsem v takovém šoku, že jsem si připadal jako zmražený. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. "Jinsuk je mrtev? Můj Přítel Jinsuk, že zemřel? Hloupost." Utíkal jsem do nemocnice, ale ani po tom, co jsem viděl jeho parte, tak jsem nebyl schopen akceptovat realitu.

“Yo-Hwan-hyung. Jinsuk-hyung se po tobě hodně sháněl. Chtěl tě vidět. Říkal, že by tě chtěl ještě jednou vidět....." Tohle se přece nemohlo stát. Jinsuk mi volal a zatím co umíral, já jsem trávil čas tréninkem a smíchem. Nemohl jsem si to odpustit.

Sedíc v pohřební kapli a dívajíce se na Jinsukovu fotografii, probíhali mi myslí všechny vzpomínky na společně strávené chvíle. Časy, kdy jsme spolu pobíhali ulicemi, hráli karty a kuličky; hádali se kvůli maličkostem, když jsme byli trochu starší; náš souboj na pěsti, po tom, co jsem mu řekl, že smrdí po rybách, protože jeho rodiče vlastnili prodejnu ryb; ten nádherný pocit hraní her společně o letních prázdninách dvanácté třídy; a jeho napuchlá tvář při našem posledním setkání. Jinsuk a já jsme sdíleli nezapomenutelné vzpomínky.

Říkali mi, že se Jinsuk podroboval léčbě rakoviny, ale on chtěl jít do útulku jeho kostela. Rodina i církev mu to rozmlouvali, ale on trval na svém. V útulku šel na krátkou chvíli do vody, i přesto, že věděl, že jeho imunitní systém byl velice slabý.

Ve chvíli, kdy jsem to slyšel, tak jsem pocítil hněv. Chtěl jsem mu vynadat. Ale cítil jsem se strašně, když jsem věděl, jak moc tam chtěl Jinsuk jít, jak si chtěl hrát se svými přáteli. Možná chtěl na chvíli zapomenout na to, že je pacient. Jak bych zrovna já nemohl znát jeho touhu po tom, hrát si s kamarády na pláži. Ale osud tomu nechtěl. Když tak snadno opustil tento svět, co pak já? Já, který ani nebyl schopen dohlídnout na svého přítele, který ho opouštěl.

Po tomto jsem se rozhodl vyvinout ještě větší úsilí v pronásledování snu, který mi můj přítel daroval. Chtěl jsem nést i jeho část, a bojovat tvrději. Po roce jsem si sám zašel k Jinsukovu hrobu. Po tom, co jsem se párkrát zeptal na cestu, jsem nakonec stanul před náhrobním kamenem toho, který mi dovolil setkat se s mým osudem.

"Jinsuku! Tak jsem tady. Líbí se ti to místo? Vidíš, díky tobě jsem i dostal příležitost zajít na hřbitov. To jsi opravdu tak brzo chtěl jít do nebe? Tak jsme si užívali při fotbale, nebo když jsme chodili do bazénu Boramae Parku. Byla to taková zábava učit se hrát hru od tebe. Ha! Není to zvláštní? Přestože jsem progamer, tak jsem nebyl schopen porazit prosťáčka jako ty. Však jen počkej, až se v nebi potkáme, tak tě určitě porazím. Ale co když se nebudu moci dočkat a budu tě chtít vidět? Ty se na mě můžeš jít podívat, kdy chceš, že? Dal si mi takový vzácný sen, ale zdá se, že já tobě nedal nic. Budu se snažit, protože vím, že na mě budeš dohlížet.

Slyšel jsem, že se říká, že opravdové přátelství je jako zdraví. Je to proto, že ho jsme schopni docenit, až ve chvíli, kdy o něj přijdeme. Teď, když jsem už Jinsuka nemohl vidět, tak jsem to chtěl o to víc. Moc mi chyběl. Obviňoval jsem se, že jsem s ním nestrávil více času, a i nyní si na něj stále vzpomenu, jak jsme spolu pobíhali uličkami.

 

Boj s předsudky

"Dobré ráno, tady ranní talkshow. Mohl byste mi říct něco o životě progamera?" Ozvalo se v telefonním sluchátku. Jednalo se o rádio a já jsem se hbitě chopil šance. Říkal jsem si, že mít možnost mluvit o profesi progamera ve veřejném rádiu alespoň jednou, bude mnohem efektivnější, než množství pořadů na herní kabelové stanici. Veřejnost přichází do styku s profesionálními basebalisty, nebo fotbalisty neustále skrze zprávy, a i když jsou progameři podporováni skrze esport, tak je to pořád na hony vzdáleno veřejnému vysílání. Od scénáristů jsem se dozvěděl, že tématem této ranní show by měla být herní závislost. Rozhodl jsem se, že do toho půjdu, protože to byla dobrá příležitost lidi seznámit s prací progamera a zároveň se podělit o můj názor na herní závislost.

To, že se jednalo o ranní show, znamenalo, že publikem budou většinou starší lidé generace mých rodičů. Předpokládal jsem, že to nebude snadné, ale dozvěděl jsem se, že se pořadu zúčastní také hudební umělkyně Chae Rina, která taky ráda hrála hry, a tak jsem předpokládal, že bude na mé straně.

Ale jen co vysílání začalo, tak se atmosféra podivně změnila. Z nenadání začali mluvit o kyber-penězích a ptali se, "má kyber-měna hodnotu okolo 100 milionů wonů," "nejsi snad závislý na hrách," "Když se navzájem zabijete ve hře, necítíte potřebu toho druhého zabít ve skutečnosti," Byl jsem z toho tak zmatený, že jsem nebyl schopen ani pořádně mluvit. Naprosto vynechali tu nejdůležitější otázku, a to jak vyřešit problém herní závislosti, a místo toho pokračovali v kladení šílených otázek. Nedostal jsem ani dost času na to pořádně odpovědět. Místo toho, aby mi kladli otázky, tak na mě mluvili káravým tónem ve stylu "jak jsi to mohl udělat". Chae Rina taky mohla něco říct. A tak bez toho aniž bych mohl říct jedinou věc, kterou jsem si připravil, musel jsem opustit stanici.

Zdá se, že bude potřeba více času na to, aby se hry staly součástí kultury naší společnosti. Nepředpokládal jsem, že když jsem já hry miloval, tak že by ostatní k nim mohli zachovávat takový nepřátelský postoj. Vždycky, když se objevila v televizi zpráva o herní závislosti, tak jsem ji považoval jen jako poloviční zprávu. Netušil jsem, že je zde celá generace, která na lidi, co rádi hráli hry, pohlížela jako na závisláky. Dokonce existovali lidi, kteří věřili, že účelem skupin progamerů bylo záměrně vytvářet herní závisláky. I přesto, že studenti psali, že by se chtěli stát progamery, tak se to bralo jen jako náhlý fenomén, který brzy pomine. Myslím, že to bylo proto, že povolání progamera nebylo moc známé, a oni tak neznali pravdu.

Čemu však dospělí nerozuměli, bylo to, že progamer neznamená herní závislák. Osobně si myslím, že důvodem proč se někteří stávají na hrách závislými je to, že si jich jejich rodiče nevšímají. Nezajímají se, jak se jim daří a jak žijí. Pokud nemá dítě mnoho přátel a je introvert, tak má větší pravděpodobnost stát se na hrách závislým. Důvodem je to, že tak může najít spoustu přátel skrze internet. Pro lidi, kteří toho normálně moc nenamluví, tak nacházejí v multiplayerových hrách možnost se otevřít skrze anonymitu. Můžou říct, co chtějí, a tak se stát na hrách závislý může být jednoduché. Pro tyto děti je důležité dělat něco, co můžou sdílet se svými rodiči. A pokud tím pojítkem mohou být hry, pak si myslím, že mohou překlenout onu propast mezi generacemi. Pokud děti mohou mluvit se svými rodiči o hrách, pak se závislými nestanou. Ale pokud se jim rodiče nevěnují, tak budou tyto děti hledat pozornost jinde a můžou ji najít skrze hry, kde mohou najít kamarády. Pokud se spolu budou bavit v průběhu hraní her a prodlouží tak čas, který spolu stráví s tím, že si sami stanoví pravidla, kdy si budou hrát a jak dlouho, tak nebudou existovat žádné děti závislé na hraní. Jenže v současnosti jsou rodiče příliš zaneprázdněni obviňováním druhých ve smyslu, " naše dítě je hodné, to násilná hra je kazí," a jejich prsty pak taky směřují na progamery.

Hlavní důvodem, proč jsem se stal progamerem, bylo to, že jsem si mohl vydělávat tím, co jsem rád dělal. Herní závislák je však ten, který zahodí vše co má a jediné, co může dělat, je hrát svou hru. Každý tohle může chvilkově zažít a je to možné spojit s čímkoliv od kouření, pití, hraní baduk až po hraní hudby. Zajímavý je však dvojí metr, když někdo propadne hraní baduk, tak je to považováno za velice dospělácké, ale když se jedná o hry, tak je to jen hraní bez smyslu.

Není žádná potřeba pro to, nutit generaci, která nezná gaming, nebo o něj nejeví zájem, aby vše pochopila. Naši rodiče považují hry jen jako zábavu pro ty, co nemají co na práci. Ale za dalších deset, dvacet let, kdy dospěje naše generace a bude vychovávat své děti, to bude už jiné. Protože většina z nich na hrách taky vyrostla a nebudou na své ratolesti pohlížet tak negativně.

V současnosti není hráčská komunita všeobecně uznávaná a hraní si ještě nenašlo své místo v naší kultuře, a proto s ním není zacházeno pořádně. Je třeba více času. A abychom ten čas zkrátili, co jen to jde, je třeba správně informovat lidi skrze média, udělat je populárními a součástí běžného života. Až se tohle povede, tak se zlepší stav nejenom herního průmyslu, ale také progameři budou mít lepší podmínky pro provozování svého povolání.

Myslím si, že až všichni fanouškové progamingu vyrostou a stanou se součástí středního proudu, tak negativní smýšlení ohledně her vymizí. A s touhle myšlenkou na srdci by se všichni progameři měli snažit být více aktivní a obdarovat své fanoušky skvělými výkony. Je to pro nás velice důležitý úkol.

  • Konec Páté části

 

 

Poznámka překladatele: Chtěl bych upozornit, že v žádném případě nejsem profesionální překladatel, spisovatel ani gramatik. Taky je třeba mít na paměti, že se jedná o překlad anglického překladu původního korejského textu, a tak může být spousta věcí zkreslených, nebo vyznít ne zcela přesně tak, jak bylo autorovým cílem. Mým cílem však je tímto poskytnout náhled do života osobnosti, která se zasadila o rozvoj eSportu všem, kdo neovládají angličtinu, nebo korejštinu. Dále to dnes, v roce 2016, taky nabízí takové malé okno do doby, kdy eSport teprve začínal zapouštět kořeny. A proto doufám, že už se těšíte na další díl.

SC2 facebook komunita

Heroes of the Storm Facebook komunita

Hearthstone Facebook komunita

PLAYZONE.CZ

PLAYZONE.CZHerní portál PLAYzone.cz byl spuštěn 9. září 2009 jako pokračovatel serveru United-Games.cz. V současnosti navštíví zpravodajský portál PLAYzone.cz měsíčně více než 350 tisíc čtenářů. Číst dál...

ESL

ESLESL je jedním z největších provozovatelů turnajů a profesionálních lig. Především v Evropě se těší velké oblibě. Na těchto stránkách si po vytvoření účtu můžete okamžitě začít domlouvat zápasy, zůčastňovat se lig a turnajů. Číst dál...

Team Speak 3 server

Team Speak 3Team Speak 3 server připravený pro použití. Celkem 500 slotů je k dispozici na GUILD-HALL.CZ serveru. Číst dál...