facebook 100x100

youtube 100x100

twitch 100x100

twitter icon 100x100

steam

 

 

O GUILD-HALL.CZJak vznikl Guild-Hall.CZ

E-SportTakový blázen jako já – Díl čtvrtý

Guild-Hall Stream

Takový blázen jako já – Díl čtvrtý

Jako žába v rybníce na Mistrovství světa

Rok 2001 byl rokem vítězství. Vyhrál jsem HanbitSoft Ongamenet Starleague a Coca-Cola Ongamenet Starleague v řadě za sebou. Vychutnávat si jedno vítězství za druhým se mi vrátilo jako bumerang v podobě přesvědčení, že můžu vyhrát v jakékoliv hře.

Po chvíli mi však přišlo, že oblast, ve které jsem nazýván císařem, je příliš úzká. Připadal jsem si jako král z knihy Malý princ. V této knize princ navštíví planetu, které vládne král, který však nemá žádné poddané a přitom tvrdí, že ovládá celou galaxii. Malý Princ se tak od této planetky s jedním králem odvrátí a vydá se hledat další.

To, že jsem byl spokojen s tím, že jsem nazýván císařem, mě pronásledovalo. Obával jsem se totiž, že se budu nakonec podobat onu králi, kterého Malý princ zavrhl. A tak jsem se rozhodl, že budu bojovat i proti hráčům z ostatních zemí světa, a stanu se tak opravdovým Císařem všech Terranů, kterého uzná celý svět. Chtěl jsem být jako Čingischán, který se svým Mongolským impériem táhl až do Evropy, anebo jako dobyvatel Alexandr Veliký, který si podmanil známy svět - ne však krví, ale hrou.

Tam kde je snaha, najde se i cesta - příležitost ukázat se světu se naskytla celkem lehce. V říjnu 2001 se pořádaly v Soulu World Cyber Games, událost považována za herní Olympiádu. Účastnili se jich hráči z 37 zemí světa a peněžní cena pro vítěze byla taky jedna z největších. Peníze však byly druhořadá záležitost, na prvním místě byla šance dokázat světu, kdo je tady císař.

Když už v ničem jiném, tak jako člen národního týmu jsem chtěl být uznán nejlepším, alespoň ve hrách. Navíc jsem si potřeboval vyřídit účty. Moc dobře jsem si pamatoval na mé začátky, kdy jsem byl odmítnut hráčem na prvním místě žebříčku Battle.netu, protože jsem měl příliš nízké skóre. Byl jsem přesvědčen, že mě nikdo nemůže porazit, a byl jsem připraven na to, stát se nejlepším na světě.

Přestože jsem předpokládal, že cesta za vítězstvím nebude snadná, neočekával jsem ale, že to bude tak těžké už od začátku. Národní kvalifikace byla stejně obtížná jako vyhrát Starleague. Všichni hráči se rvali o to, reprezentovat svou zem.

Za hru StarCraft mohli Koreu reprezentovat čtyři hráči. Byli jimi Park Taemin GoRush, Cho Junghyun V-Gundam, Choi Soobum [Na'G]DoGGi^^ a já. WCG 2001 jsem věnoval veškerou svou sílu, a tak jsem byl schopen probojovat se do finálové kvalifikace bez jediné prohry.

Konečně začala finálová kvalifikace a hráči z celého světa se ponořili do onoho nelítostného zápasu. Již předem se říkalo, že Korea, jakožto jediná země s profesionálními hráči, si jde pro zlato, stříbro i bronz. Ale to byla jen zbožná přání fanoušků.

Jeden po druhém byli korejští hráči vyřazení hráči ostatních zemí, kteří hru hráli jen pro zábavu a ne jako zaměstnání. Park Taemin a já jsme byli jediní, kteří se probojovali do finálového turnaje. V průběhu turnaje jsem si začal přiznávat, že schopnosti zahraničních hráčů nejsou tak špatné. Mezi nimi se proslýchalo, že obzvlášť reprezentant Francie, Bertrand Grospellier Elky, hrál působivě. Doufal jsem, že Park Taemin porazí Bertranda v semifinále skupiny vítězů, ale byl to nakonec on, kdo psal GG. A tak jsem zůstal posledním Korejským hráčem v turnaji.

Výhra v 2001 WCG byla nyní otázkou cti Korejských progamerů. Dostal jsem obavu, že pokud by profesionální hráč prohrál proti někomu, kdo hraje jen pro zábavu, tak by se ukázalo, že ono povolání je jen žábou v rybníce. Chtěl jsem za každou cenu vyhrát tak, aby byli Korejští progameři celosvětově uznáni. Pohár byl proto nutnost.

Turnaj byl hrán metodou dvojí eliminace od Ro16, a tak jsem postoupil do celkového finále s výhodou.

Mým protivníkem ve finále byl tedy Bertrand. Už od začátku turnaje se Bertrand projevoval jako největší hrozba. Samozřejmě byl také známý na Battle.netu a tak jsem věděl, že je to opravdu dobrý hráč. Když jsem mu nakonec ve finále čelil, dolehl na mě značný tíživý pocit. A ačkoliv je Bertrand nyní profesionálem hrajícím v Koreji, v té době to byl amatér, hrající pro zábavu. Jeho styl byl velice specifický, a tak aplikovat metodu protiopatření bylo velice těžké.

Finále se odehrávalo na mapě Lost Temple a Bertrand byl hráčem, který stejně dobře ovládal jak Terrany, tak Protosse. Nyní však zvolil Terrany, a jak jsem očekával, jeho charakteristické mnohonásobné expanze začaly. Na rozdíl od ostatních hráčů, jeho rysem bylo, že prakticky neměl žádné standardní openingy. Žádná slova nemohou vyjádřit ten pocit strachu, když čelíte opravdu silnému soupeři. Bertrand ve mně ten pocit vzbuzoval. Nicméně i perfektní strategie mají zákonitě nějaké slabé místo. A v Bertrandově případě bylo toto okno velice malé. Nebylo lehké se rozhodnout, kde a kdy zaútočit, protože Bertrand měl expanze všude.

Pokračoval jsem v útocích dle mého stylu a snažil jsem se najít příležitost, příležitost kdy bude Bertrand nejslabší. Protože pokud bych ji propásl, mohla to být taky jediná možnost na vítězství a můj sen o světovém šampionátu by se vypařil. Jediné na co jsem myslel, bylo to, že pokud jsem opravdu silnější než on, tak tu slabost objevím.

Nakonec jsem ale obdržel Bertrandovo GG a vyhrál jsem znovu souboj se sebou samým. Jak bych mohl zapomenout na moment, kdy jsem se stal světovým šampiónem po tom, co jsem porazil nejlepší domácí i zahraniční hráče. A přesto, že jsem se zúčastnil mnoha turnajů a spoustu jich taky vyhrál, tak už jsem nikdy nebyl tak šťastný, jak v onom okamžiku. Protože být profesionálním hráčem je povolání, tak je nutností pravidelně dosahovat dobrých výsledků pro sponzory a fanoušky, ale WCG 2001 mi dalo možnost vychutnat si onu radost z toho být nejlepší, ne jen jako progamer, ale i jako obyčejný Korejský hráč, který se hrami prostě baví.

Moc jsem si přál ukázat dospělé generaci, která hraní her považovala za ztrátu času, že to byl právě Korejský hráč, který se stal nejlepším ze všech, a to díky hře. Chtělo se mi vykřičet do světa, že Korejský hráč je ten nejlepší. Chtělo se mi jich nyní zeptat, proč je jako koníček akceptovatelné číst, nebo sledovat filmy, ale hry jsou jen pro malé děti.

Už je to nějaká chvíle, co se hry odvážně usadily jako každý jiný business. A do té doby dokud budou hráči po celém světě sdílet vášeň pro soupeření, tak hry nikdy nezmizí a budou si razit cestu časem. Pokud existují lidé, co vytváří hry, tak musí i existovat lidé, co si je budou schopni užít na jejich maximální potenciál. Chtělo se mi říct všem, že progameři jsou lidé, kteří jsou schopni hry předvést tím nejúžasnějším způsobem, a že Korejští progameři jsou v tom ti nejlepší.

A to byla role, které jsem se chtěl ujmout. Na WCG 2001 se mi podařilo dosáhnout mého nejvytouženějšího přání a hráči po celém světě mě začali nazývat Terranským Císařem.

 

Kapitola třetí: Exploze skryté vášně

v průběhu střední školy mé ubohé já jen tak tak uniklo tomu, být posledním z třídy, a tak jsem se sám divil, jak jsem byl schopen trénovat každý den a stát se tak oddaný vítězství.

Jak někdo kdysi řekl, že "Vášeň je talent, a její nahromadění se stane schopností," tak ta má vášeň pro hry, která hořela jasným plamenem, mohla být onou odpovědí.

 

Blázen honící se za vítězstvím

Na jaře 2001 došlo v našem týmu k mnoha změnám. S tím jak rostly turnaje, tak i náš tým nabral několik hráčů. Naše řady rozšířili Hong Jinho Yellow, Lee Yoonyeol Nada, Kim Jongsung [z-zone]SalMoSa, a Sung Hakseung MuMyung. S Jinho jsem předtím chatoval na battle.netu, ale ostatní jsem znal jen podle jejich ID.

Ze začátku to bylo skvělé. Naši hráči dominovali každému turnaji a užívali si tohoto výsluní. Ale problémem se nakonec stalo to, že ať už jsme vstoupili do jakéhokoliv turnaje, nakonec jsme soupeřili sami mezi sebou. Samozřejmě, že je dobrá věc, když jsou hráči jednoho týmu všichni na tak vysoké úrovni, ale v kritických okamžicích turnajů se toto stávalo hodně nepříjemným. Lidi by si určitě řekli, že "když mají tolik dobrých hráčů v týmu, tak musí určitě těžit z toho, jak si pomáhají při tréningu". Ale mezi hráči je to tak, že pokud dosáhnete určité úrovně, tak chcete pracovat na sobě a ne pomáhat dalším v tom, aby vás porazili. To vytvářet strategie s týmovými hráči, tak nakonec znamenalo vyzrazovat svůj styl budoucímu protivníkovi. Ba co víc, někteří hráči nenesli dobře prohry, takže i jediný prohraný tréninkový zápas mohl znamenat chladnou atmosféru. A když k tomu došlo, tak se nálada v celém týmu zhoršila, což mělo negativní vliv na výkon všech. A to bylo pravděpodobně příčinou toho, že ač jsme byli pohromadě, tak jsme jen velice zřídka trénovali mezi sebou. Raději jsme hráli s hráči mimo náš tým. Vládla mezi námi zkrátka rivalita, a to až tak daleko, že i požádat o trénink bylo těžké.

Podzim roku 2001 byl extrémně nabitý, že jsem neměl ani chvilku na to popadnout dech. Mé třetí účinkovaní v Ongamenet Starleague bylo přede mnou a ve stejnou dobu jsem odehrával kvalifikaci na další WCG. Do toho jsem musel napasovat všechna možná interview a pořady. A jak šel čas, tak jsem na sobě pozoroval rostoucí napětí.

Ale jen proto, že jsem byl na roztrhání, tak jsem nic nemohl brát na lehkou váhu. Kdo by chtěl jít do zápasu a prohrát? A taky jsem nechtěl slyšet lidi říkat, že jsem dobrý jen ve hrách a v ničem jiném. Ať už šlo o zápas, nebo televizní pořad, tak jsem se snažil ze sebe dostat to nejlepší tak, abych se sebou byl spokojený. Množství zápasů se stupňovalo a stále na mě čekaly nové mapy, na kterých jsem musel trénovat. A v neposlední řadě taky rostlo výš a výš očekávání mých fanoušků.

Nejdůležitější je vyhrát. Ale to samo o sobě nestačí. "Jak vyhrávám" - to je to, co fanoušci očekávají. I když zde jsou takoví, kteří mě zkrátka chtějí vidět vyhrát, tak stále musím myslet na to "Jakým způsobem vyhraju? Pomocí jaké strategie udělám má vítězství dramatičtější?" Hrát hry s přáteli jako koníčka je jedna věc, ale býti progamerem je něco úplně jiného. Samozřejmě, že progamer musí podávat dobré výsledky, ale jejich hra musí taky být zábavná pro diváky. Progamer nedoufá ve výhru díky chybám protivníka. Ale naopak, chci kontrolovat hru od začátku do konce a úspěšně provést připravenou strategii. To je vítězství, ve které doufám.

Celý můj zbývající čas jsem strávil tréninkem. Nemohl jsem myslet na nic jiného. Nikdo nemůže hrát zápasy za mě. Toto byl můj úkol a musel jsem ho zvládnout sám. Ať jsem hrál proti komukoliv, tak jsem nechtěl prohrát a víc než cokoliv jiného jsem nechtěl zklamat své fanoušky. A tak jsem trénoval ještě tvrději. Na to co se dělo kolem mě a jak se dařilo mým přátelům, jsem neměl čas. Tímto způsobem jsem dokázal vytěžit maximum z minutového tréninku a krůček za krůčkem jsem se stal bláznem do vítězství.

2001 SKY Ongamenet Starleague – díky tomu, že jsem vyhrál dvě předcházející Starleague, se na mě upínala veškerá pozornost. Dokáže vyhrát i potřetí? Já sám jsem si to třetí vítězství nesmírně přál. Avšak příležitost toho dosáhnout byla velice obtížná, a to proto, že Starleague a Korejská kvalifikace 2001 WCG se odehrávaly téměř ve stejné dny. A tak jsem musel zdvojnásobit svou koncentraci. Díky tomu, že jsem přebíhal z jednoho turnaje do druhého, jsem navíc neměl čas na trénink a má fyzická síla byla na nule. Mapy finále byly zvoleny. První mapou byl Incubus. Protože se jednalo o systém na tři vítězné zápasy, tak první mapa byla velice důležitá obzvlášť proto, protože pokud by došlo na pátý zápas, tak by se tato mapa opakovala.

Začal jsem tuto mapu analyzovat. Změřil jsem si vzdálenost mezi základnami a potvrdil nejvýhodnější pozice. A pak jsem objevil jedno velice dobré místo. Místo, kde jsem mohl umístit svůj tank bez toho, aby na něj protivník mohl bez vzdušných jednotek dosáhnout. A toto místo bylo hned za první expanzí. Pokud by se mi podařilo tuto taktiku aplikovat, pak bych měl první i pátou hru v kapse.

28. prosince 2001 bylo Jang Choong Gymnázium naplněno fanoušky. Slíbil jsem si, že neprohraji ani jednu hru a odnesu si třetí vítězství v řadě. A tak začal první set. Zpočátku se hra odehrávala, tak jak jsem to plánoval. Připravil jsem tank, naložil do dropshipy a hurá na můj vysněný spot. Jenže ouha, tank se nedal na toto místo vyložit. Zkusil jsem to několikrát, a po té se musel vrátit zpět bez toho, aniž bych způsobil nějakou škodu.

Protože jsem trénoval pro tuto mapu jen tuhle strategii, tak jsem nevěděl co dál. Nechápal jsem, co se stalo, a nakonec jsem tak první hru prohrál. Snažil jsem se na ni rychle zapomenout a uklidnit se. Vyhrál jsem následující dva sety, ale třetí jsem opět prohrál, a tak přišla na řadu pátá hra. Byl jsem zpět na první mapě.

Protože jsem nemohl použít můj zákeřný plán, tak jsem musel improvizovat. Bohužel to bylo na mě příliš a já poslední hru prohrál, když můj rychlý útok selhal. Lidi mě utěšovali a tvrdili, že jsem odvedl dobrou práci, skončit na druhém místě. Ale pro mě bylo jedinou dobrou prací, získat šampionát, a proto jsem toho dne selhal.

Po konci zápasu jsem to stále nebyl schopen pochopit. V průběhu tréninku se mi vždy podařilo tank vyložit, tak proč ne teď? Ti, co znali můj styl, se správně ptali na to, proč jsem vyslal výsadek v před a pak jej jen tak vrátil. Věděli, že bych jej nevysílal pro nic za nic. Zkontroloval jsem mapu znova a závěrem bylo, že byla mapa nahrána pořadatelem chybně. Za normálních okolností by tato malá chyba nic neznamenala, ale pro mě to znamenalo přijít o titul. Kdybych vyhrál první hru, tak bych si odnesl skóre 3:0. Cítil jsem se tak ublížen, až mi bylo do breku.

Ačkoliv bylo nešťastné, že jsem nemohl použít strategii, kterou jsem si dopředu připravil, a byl tak beznadějně poražen, tak jsem taky litoval, že jsem si nepřipravil lepší plán, se kterým bych zvítězil. Když o tom teď přemýšlím, tak si říkám: „hledal jsem snad omluvu pro mou prohru?“. Kdybych se připravil lépe, zkontroloval mapu aspoň jednou, a kdybych měl záložní plán, tak bych nebyl tak zmaten. Hrál jsem všechny druhy turnajů a byl jsem vyčerpán nabitým rozvrhem - a tak jsem hledal tyto výmluvy. Ale uvědomil jsem si, že tohle všechno bylo způsobeno tím, že jsem měl o sobě přehnané mínění.

Ve hře je vždy někdo vítěz a někdo poražený. Já jsem ale nemohl přijmout to, že je doba, kdy se někomu daří a doba kdy prohrává. Miloval jsem hry a byl jsem do nich blázen, ale místo toho abych si hry užíval, stal jsem se bláznem po vítězství, který se smál a brečel pro vítězství a prohry.

 

Nejsem bůh

Když jsem byl vyřazen z osmifinále Nate Ongamenet, tak to lidi nazývali fenoménem. A když k tomu došlo, tak ti, co mě porazili, se stali hvězdami.

"Říkáš, že porazil Lim Yo-Hwan? Takže to znamená, že je lepším hráčem než Lim Yo-Hwan?" Dostal jsem se do finále třikrát po sobě, a tak kdykoliv jsem vstoupil do turnaje, lidi očekávali, že se tam taky vždy probojuju. Tohle se mi však stalo těžkým břemenem. Někteří hráči byli šťastní, když se dostali do čtvrtfinále, nebo semifinále. Ale já měl fanoušky, kteří očekávali, že vyhraji.

Nezáleží na tom, jak excelentní progamer jste, nemůžete zkrátka vyhrát všechny hry. Pokud bych vyhrál všechno, tak bych už nebyl člověkem, ale bohem. A já jsem nebyl bohem. Něco, co bylo stejně důležité, jako výhra ve hře, bylo i to, jak mě hra bavila. Samozřejmě, že v momentě, kdy jsem se stal profesionálem, jsem už nemohl hrát jen tehdy, když jsem měl náladu a končit, když už se mi nechtělo hrát. Hra byla posvátnou povinností a já musel hrát, i když jsem byl vyčerpán a nechtělo se mi. Nezáleželo na tom, jak náročný byl můj program, musel jsem vždy trénovat alespoň několik her denně. Seděl jsem před svým počítačem, tak aby mé prsty neochably a já nezapomněl na to, že jsem progamer.

V jednu chvíli existovaly čtyři televizní stanice, které vysílaly turnaje. A když se do toho vložily exhibice, interview a talkshow, tak byl celý týden nabitý. Když se jednalo o exhibice, lidi se ozývali s kritikou "Nemůžeš ten zápas prostě odbýt?" a "Neprohraješ díky tomu důležitý zápas, když trénuješ pro tohle?", ale já musel za každou cenu vyhrát každý zápas před svými fanoušky a k tomu dramaticky.

Nejsou to právě fanoušci, díky kterým můžu dělat to, co dělám? Kdyby nebyli žádní fanoušci, tak kdo by sledoval mé hry? Nebyl by důvod pro televizní přenosy. Pokud bych to trochu přehnal, tak můžu říct, že fanoušci byli podmínkou mé existence.

Samozřejmě, pokud se jednalo o show, kdy jsem měnil rasu, nebo hrál na mapě vytvořené speciálně pro ni, tak jsem netrénoval, ale v zápasech, které se hrály na oficiálních mapách, a já hrál za svou rasu, jsem polevit nemohl, a nezáleželo na tom, jak bezvýznamné ty zápasy byly. Chtěl sem vyhrát za každou cenu a jediným způsobem, jak toho dosáhnout, bylo trénovat. A tak jsem trénoval na zápasy den za dnem. I když jsem prohrával, tak jsem považoval za povinnost předvést strategii, na které jsem pracoval, a prohrát tak virtuózně.

Dalším turnajem na obzoru byla 2002 SKY Ongamenet Starleague. Vždy před tím jsem se nemusel starat o místo v turnaji, ale protože jsem v předchozím turnaji vypadl tak brzy, musel jsem si místo vydobýt skrze kvalifikační turnaj zpět. I když jsem se ocitl v obtížnější situaci, tak jsem se vybudil k tomu, opět bojovat o titul.

12. říjen 2002 - to byl den, kdy byl na Olympic Park Peace Square ustanoven nový rekord v počtu přítomných diváků na herním turnaji. Dva hráči, kteří se toho dne utkali o vítězství, byli Park Jungsuk Reach a já. Tak či tak, připravil jsem se důkladně. Problém se však v den utkání přece jen vyskytl. Po několik dní před finále jsem totiž moc nespal a ani se nemyl. A tak jsem si řekl, že vstoupím do utkání svěží a vydal se do sauny. Zůstal jsem tam dobrou chvíli a myslel jsem si, že se pak budu cítit lehčí. Výsledek však byl pravý opak.

Po vstupu do arény jsem spatřil mraky diváků. Když jsem pomyslel na to, kolik lidí se přišlo podívat, dostal jsem trochu trému, ale zároveň taky stoupla má touha po vítězství. Ale v protikladu k tomuto odhodlání, mé tělo začalo selhávat. Má mysl se stahovala s napjatou atmosférou, ale mé tělo vadlo. Zdálo se, že má návštěva sauny byla tou příčinou. Svaly, které byly po takovou dobu ztuhlé, se nyní uvolnily ve všech směrech a já najednou pocítil velkou únavu.

Zápas však začal přesně načas. Ať už to bylo tím, že mé tělo ztratilo moc tekutin, tak se mi mé oči zdály příliš tlusté. Když hraji, tak skoro nemrkám, protože nechci přijít o žádný důležitý moment. Při takovém to zápasu se musím absolutně soustředit, avšak mé oči mě bolely jen při pohledu na monitor a zanedlouho mi začaly téct slzy. Neměl jsem čas utírat si slzy a bojoval jsem. Díky slzám jsem špatně viděl na monitor a stavěl jsem budovu po budově pozdě. Moje ovládání jednotek bylo nepřesné, a tak bez toho abych mohl hrát, tak jak jsem chtěl, byla porážka nevyhnutelná. Zápas skončil 1:3.

Od toho dne jsem už nikdy nenavštívil saunu v den zápasu a ani se nesprchoval teplou vodou. Poučení z toho bylo, že ať už někdo trénuje, jak chce, tak pokud se neudržuje v kondici, není schopen podat stoprocentní výkon. Neříká se snad, že každé proč má i své protože? Díky sauně mi byl pohár ukraden z pod mého nosu.

 

Stojíc osamocen ... Já musím vyhrát

Po tom, co jsem se stal progamerem, jsem se soustředil jen na jediné, a to dosáhnout vrcholu. Z počátku bylo všechno zábava a nadšení. Cítil jsem se, že mohu dosáhnout čehokoliv, a byl jsem tak naplněn sebejistotou, že se zdálo samozřejmé, že vyhraji každý turnaj, do kterého vstoupím. Ale nic se nakonec nestalo tak, jak jsem v to doufal, nebo chtěl. Na podzimu roku 2002 jsem se vzdal mého trůnu šampióna, o kterém jsem předpokládal, že nikdy neopustím. Říká se, že za každým stoupáním následuje sjezd. Nebyl jsem schopen nadále bránit mou pozici na vrcholu, a tak jsem vstoupil na cestu dolů. Myslel jsem si, že budu neustále stoupat, ale v okamžiku kdy jsem minul vrchol, jsem i já začal klesat. Čekala mě krutá zima.

V té době taky skončila má smlouva se sponzorem, a neměl jsem tak nikoho na trénink - byl jsem sám. Mysle jsem si, že když budu dělat vše, jako by se nic nedělo, tak se věci spraví, ale ten pocit nejistoty mě pronásledoval i ve hře a odráželo se to na výsledcích. Říkal jsem si, že když zvednu množství tréninku a budu podávat dobré výkony, tak se to nějak vyvrbí, ale toto samotné nestačilo.

Abych se probil skrz tuto horu problému, musel jsem všem ukázat svou sílu. Musel jsem jasně předvést, že pozice Terranského císaře není pro nic za nic. Potřeboval jsem nějaký turnaj, a to urgentně. Naštěstí jsem na svou příležitost nemusel čekat dlouho. V listopadu 2002 se pořádaly v Daejeon WCG. Svou účast jsem měl zajištěnou díky tomu, že jsem minulý turnaj vyhrál. Tento turnaj byl pro mě speciálně důležitý. Můj výsledek totiž mohl ovlivnit nový kontrakt se sponzorem.

Problémy však začaly už ve skupinách. Jen dva hráči mohli postoupit do Ro16 a já jsem měl na svém kontě už dvě prohry proti hráčům z U.S. a Peru. Mé skóre zatím tedy bylo 4 výhry a 2 prohry. Pokud bych následující zápas vyhrál, tak by došlo k opakování, ale kdybych prohrál, tak bych byl automaticky ven z turnaje. Vypadnout už ve skupinách bylo něco, co mě ani ve snu nenapadlo, a tak jsem musel tuto krizi překonat.

Mým protivníkem v posledním zápase na mapě Neo Legacy of Char byl Dimitar Aleksandrov DIDI8 z Bulharska hrající za Protossy. Množství zahraničních hráčů mělo ve zvyku expandovad velice brzy a často. A Dimitar hrál velice podobně. Já startoval na sedmé hodině a on na páté. Hra došla až do takového stavu, kdy skoro všechny suroviny na mapě byly vytěženy. Pomocí několika partyzánských manévrů jsem se snažil zasadit ránu jeho základně. Což se mi ale opakovaně nedařilo a situace začínala být čím dál tím obtížnější. Bulharský hráč dobře blokoval mé útoky a pokračoval v expandování.

Čím déle hra trvala, tím má situace byla horší. Po tom, co jsem sledoval, jak můj protivník bez problémů zabírá další expanzi, rozhodl jsem se expandovat taky a současně postoupit středem mapy. V té chvíli jsem objevil, jak velké množství zealotů Dimitar má, až mě to zarazilo. Později jsem zjistil, že měl díky své silné ekonomice přes dvacet gatewaí, ze kterých chrlil zealoty. Po tomto objevu jsem byl opravdu zatlačen do kouta, ale nemohl jsem napsat GG, protože to by znamenalo konec. Nějakým způsobem jsem musel za každou cenu vyhrát. Pocítil jsem chvilkovou beznaděj.

Bylo to poprvé, kdy jsem viděl Protosse produkovat zealoty jako Zerg zerglingy. V souboji ve středu to vypadalo, jakoby snad ani nekontroloval jednotky a snažil se prorazit hrubou sílou. Množství zealotů bylo opravdu ohromující, ale mou hlavní jednotkou byly Vulture a jimi produkované miny. Množstevně jsem byl bez debat pozadu, ale díky mé kontrole jednotek se mi podařilo minami ničit zealoty ve velkém. Po těchto střetech došlo k menší pauze, kdy jsme byli nuceni obnovit své síly, a já využil této příležitosti k záškodnickému útoku. Jen pomocí dvou vulture se mi podařilo zničit 30 až 40 prob a zničil jsem pylon, který napájel produkci Carrierů. Provedl jsem výsadek čtyř Goliathů tak, abych jej odřízl od surovin a neustále v tomto pokračoval, abych si koupil čas. Došli jsme tak do situace, kdy z celé mapy zbyla poslední expanze, a ten, kdo by jí úspěšně zabral, by vyhrál hru. Bulharský hráč v té době ovládal dvě třetiny mapy, kdežto já měl maximálně čtvrtinu. Nakonec se mi ale podařilo tento poslední bod zabrat a dotáhnout do vítězného konce tuto hodinu dlouhou, krvavou bitvu.

Po zápase jsem seděl vyčerpán, protože jsem celou dobu bojoval o přežití a oponent měl navrch. Najednou jsem uslyšel křupnutí. Dimitar zlomil ze zlosti svou klávesnici. Za což později obdržel oficiální varování. Chápal jsem ho, kdybych já zahodil vyhranou hru, taky bych chtěl všechno rozbít. V takové situaci bych byl nejvíc naštvaný sám na sebe. A tak jsem mohl, s odřenýma ušima, odehrát opakované zápasy.

Má cesta k postupu však byla stále dlouhá. Zápasy se odehrávaly ještě ten den a já zase první zápas proti hráči z US prohrál. Bylo to jako by skrz mě viděl. Možná to bylo tím, že díky tomu, že jsem neměl s kým trénovat, tak jsem použil strategie z minulého roku, které si musel dobře nastudovat. Po této porážce tak došlo na opakovaný zápas s Bulharem.

Pomocí výsadku jsem využil srázu u jeho těžby a zabránil mu ve sběru minerálů. Můj protivník na oplátku vyprodukoval Dark templáře a pronikl do mé báze. Pokud bych se vrátil, tak bych mu dovolil znovu těžit, ale pokud ne, tak to vypadalo, že mi dřív zničí celou základnu. Chvíli jsem byl nerozhodný, ale nakonec jsem se zvolil to, pokračovat v útoku. Hra se tak stala eliminační. Ten, kdo dřív zničí tomu druhému budovy, vyhraje. V tu chvíli můj protivník udělal kritickou chybu. Správně se měl zaměřit na zničení všech turretek, které templáře mohly detekovat, ale on zničil jen ty vepředu, a pak pokračoval v ničení ostatních budov. Využil jsem této příležitosti a postavil obrannou formaci. Chyba mého protivníka mě vytáhla z hlubiny na denní světlo. Pokud by jen můj protivník postoupil trochu dál, tak bych prohrál, ale díky tomu jsem se nakonec radoval z vítězství já.

Jakoby za odměnu jsem se po tomto zápase probojoval do finále hladce. Ve finále na mě čekal Hong Jinho Yellow. Druhý korejský hráč, který se turnaje účastnil. Ať už to bylo tím, že vítězství bude, tak jako tak, patřit Koreji, nebo něčím jiným, tak jsem byl psychicky uvolněný. Výsledkem pak bylo mé druhé vítězství na WCG v řadě. A i toto vítězství se mě citově dotklo, možná proto, že jsem měl takové problémy dostat se ze skupinové fáze. Tímto vítězstvím jsem tak všem ukázal, že trůn Císaře jen tak lehce nepovolí, a že i když jsem se ocitl na sestupu, tak jsem byl schopen vyskočit zpátky na vrchol.

 

Dvacetitříletý milionář

Tři roky uplynuly od doby, kdy jsem se stal progamerem. Tři nejintenzivnější roky mého dosavadního života. Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, co bylo správné a co špatné. Jediné, co bylo důležité, bylo to, že když byl přede mnou turnaj, tak jsem ho musel vyhrát. Ale po malých troškách jsem se začal o povolání progamera obávat.

Ze začátku jsem byl jednoduše šťastný, že jsem se progamerem vůbec stal. Líbilo se mi, že jsem se mohl uvolnit a hrát hry otevřeně. Ale nyní na mě šly myšlenky, že se něco musí změnit. Na chvíli peníze nebyly problém, důležité bylo vyhrávat hry. Nebylo to však vše. Pro progamera peníze znamenaly měřítko sebe-úcty. Vždy, když jsem tvrdil, že jsem progamer, tak ostatní automaticky přišli s touto větou "To je jako povolání? A kolik to vynáší?" Dřív jsem si na to pro sebe říkal, "copak jsou peníze tak důležité?", ale nyní jsem si uvědomoval, že pokud budu chtít pokračovat, tak budu muset bojovat proti všem předsudků a vyhrávat, a to i co se týká problému peněz. Dospělí nebyli schopni lehce přijmout to, že si někdo mohl vydělat peníze hraním her. "Je hraní her taky, jakože, dovednost? No když někdo nestuduje, tak musí být alespoň dobrý ve hrách, že?" Vždycky se mi chtělo někomu takovému, kdo takto progamery odsuzoval, poslat ránu s těmi penězi, které dospělí tak milovali.

Rozhodl jsem se opustit společnost, u které jsem byl poslední dva roky. Kontrakt byl u konce a já se rozhodl jej neprodloužit. Důvodem bylo to, že tato společnost operovala bez sponzorů, jen s výdělkem z výher a reklamy. To znamenalo, že jsem byl celkem chudý. Cítil jsem, že takhle to nepůjde. Aby sportovní organizace získala stabilní podporu, je sponzor skoro určitě nutný. A tento sponzor musí být schopen podpořit, věřit a investovat do progamerů tak, aby se ti mohli věnovat jen zápasům. K tomu, aby byl progamer uznán jako povolání a s ním i e-sport, je podpora ze strany velké korporace absolutně bezpodmínečná. Je to to samé jako u fotbalu, nebo baseballu, bez podpory velkých společností by nebyli schopni platit své hráče. Doufat v pravidelný přísun peněz z výher, nezaručí další rozvoj. Samozřejmě, že trenér a spoluhráči na trénink jsou nutní, ale cítil jsem, že sponzor musí být první věc, kterou vyřeším.

Hned po konci 2002 SKY Ongamenet Starleague jsem opustil svou společnost a začal pracovat sám na sebe. Bylo na čase najít si solidního sponzora, a proto ta zlatá medaile z WCG měla větší význam, než jen to zlato. Nakonec jsem uzavřel smlouvu s Orionem, který nabízel nejlepší podmínky. Orion hradil provozní náklady a k tomu i můj plat ve výši 100 milionů wonů (cca 2 mil. kč). A tak se stalo, že jsem se ve věku 23 let stal milionářem.

I když už to byly čtyři roky od počátku progamingu jako povolání, tak ne všichni hráči dostávali plat. Jejich celkový přísun peněz se skládal z výher, výkonnostního ohodnocení a exhibicí. Když byste dali stranou provozní náklady, tak to nebylo moc. Samozřejmě se objevili tací, kteří tvrdili, že to bylo hodně, na to kolik nám bylo let.

Tak aby byl e-sport obecně uznán, muselo se změnit to, jakým způsobem bylo zacházeno s progamery. Pokud by uznávaný veterán nedostával řádný plat, tak by to nedávalo moc nadějí nováčkům. A právě to, že jsem já obdržel takový plat, jim tu naději dalo. I oni teď mohli doufat, že na takový plat dosáhnou. A já jsem byl samozřejmě taky šťastný, že jsem byl první, který toho dosáhl.

Lidi se ptají, jak jsem se stal milionářem ve 23 letech. Mým cílem to na začátku však vůbec nebylo. Kdybych se chtěl stát progamerem v honbě za penězi, tak bych nepřežil. Říká se, že lidi s takovým platem jako já pracují v průměru 14 hodin denně. Jiným slovy, jsou to workoholici, lidé závislí na práci. Pracují od rána až do večera. A to samé platí pro mě. Na začátku jsem hrál pro zábavu, ale po tom jsem do toho spadl tak, že jsem skoro nespal, při mých denních 16 hodinových seancích. Dalo by se říct, že jsem byl gameholic. A při tom jak sem získával zkušenosti, tak jsem nevědomky skončil až na vrcholu. Měl jsem taky spoustu fanoušků, kterým se líbil můj styl hry a množství lidí, kteří mě vyhledávali, narostlo. Progamer musí vsadit vše na jeho schopnosti a popularitu. V momentě, kdy jsem splnil tyto dvě podmínky, se sponzoři najednou objevili. Žil jsem prací, kterou jsem chtěl dělat a aniž bych si to uvědomil, stal jsem se milionářem.

 

1% naděje zničí 99% zoufalství

Hru není možno nikdy vyhrát jen díky štěstí. Pokud je štěstí součástí hry, tak je jen tam, kde je dáno programováním hry. Je pravdou, že existují výhodnější startovní pozice na mapách podle toho, za jakou rasu hrajete. S tím člověk nic nenadělá a je to něco, co je třeba překonat v každém zápase. Mě ale na startovní pozici nezáleží, protože pokud vytvořím strategii, kterou mohu protivníka perfektně kontrolovat, pak mu ani štěstí spawnu nepomůže. Nakonec je to právě tvorba mé strategie a vychytání jejich slabin v průběhu tréninku, co rozhoduje o výsledku.

Nevolím si bezpečnou cestu. Ano mým cílem je vítězství, ale nevěřím, že k němu taková cesta vede. Ostatní říkají, že rád riskuji, ale to jediné, po čem toužím, je perfektní vítězství. Říká se, že často používám riskantní strategie, které mají malou šanci na úspěch, pokud jsou odhaleny na začátku hry. Ale já takové hry nemám rád. Hazard má vysokou šanci na neúspěch, kdežto já chci vždy předvést perfektní strategii, která je neporazitelná. Strategie, které ostatní nazývají hazardem, jsou něco, co jsem vyvinul po stovkách tréninkových her. A i když to na protivníka nezabere, tak to nepovažuji za selhání, protože jsem na něj šel s tím nejlepším, co jsem vymyslel.

Ale díky mé aktivitě, byly mé strategie známé mnoha hráčům a plánovat pro další zápasy začalo být těžké. Stávalo se častěji, že hráči po té, co rozpoznali mou strategii, měli připravenou přímou odpověď. Už jsem tedy nemohl vyhrávat nad mými protivníky jen díky výhodě mých strategií. A tak začal urputný zápas o to zůstat na živu až do konce.

Stejně jako vysoké teploty léta 2003, zmohla mě i nová sezóna. Každá stanice odstartovala svou ligu, a tak dny hraní zápasů bez přestávky pokračovaly. Mezi nimi i Starleague. I když jsem byl vyčerpán neúprosným rozvrhem, tak jsem nemohl podcenit žádnou hru. A právě proto se možná zdá zápas proti Jin-gwang [DaK]Joyo o to víc nezapomenutelný.

Mnou připravená strategie počítala s rychlým rozhodnutím zápasu, jen za použití Goliathů. Ale jak jsem již zmínil, můj protivník tuto strategii očekával a připravil si na tento útok množství kanónů a Dragoonů, tak aby perfektně můj útok odrazil. Začal jsem být netrpělivý. Expanze, nebo hlavní základna musely být zničeny. Rozhodl jsem se, že sám nebudu expandovat, ale pokusím se rozhodnout hru v následném útoku, a tak jsem všechny své suroviny utratil za jednotky a pokračoval v útoku. Ale nestačilo to.

Nebyl jsem schopen dostat se skrz jeho obranu, a tak Do Jin-gwang ubránil své expanze a já neměl nic. Hra byla jednoznačně nakloněna v jeho prospěch. Jediné co mi zbylo, bylo rychle expandovat a najít příležitost k útoku před tím, než bude rozdíl naprosto propastný. Lze říct, že jsem se nacházel v nevyhratelné situaci. Hlavní báze byla vytěžena a mé jednotky byl ubohé. Neztrácel jsem však odhodlání.

Do Jin-gwang však taky promeškal několik timingů, protože se musel věnovat obraně. Až po zápase jsem zjistil, že mé jednotky měly lepší upgrady, zatímco Do Jin-gwangovy byly opožděné, protože se soustředil raději na další expanze. Navíc byla jeho armáda rozdělena, tak aby mohl bránit jak expanze, tak základnu. Shromáždil jsem všechny své jednotky v pokusu o jeden poslední útok. Neměl jsem totiž na vybranou, ekonomicky jsem byl nesmírně pozadu a vše se tedy muselo rozhodnout nyní. Mé rozhodnutí bylo správné a nakonec to byl Do Jin-gwang, kdo se vzdal.

Pokud by se Do Jing-gwang rozhodl místo expandování vyrábět jednotky a upgradovat s úmyslem zaútočit, tak bych na sto procent prohrál. Byla to hra, která byla ukázkovým příkladem toho, že nejlepší obranou je útok.

Pokud bych se vzdal v půlce zápasu, tak bych se nechtěl ani vidět v zrcadle. Nebylo by to proto, že jsem prohrál, ale protože bych se vzdal naděje. I když to byla situace, kdy jsem z 99 procent cítil beznaděj a držel se jednoho procenta naděje, tak jsem zápas nevzdal. Věděl jsem, že kdybych takový zápas vzdal, tak bych toho nakonec litoval. Ostatní by se dívali jen na ta čísla 99 a 1 a řekli by, že výhra není možná, ale mně to 1 procento přineslo stoprocentní výhru. Nevzdat se až do konce a bojovat, dokud aspoň to 1 procento naděje existovalo, to bylo to, co mi dovolilo se stát nebojácným.

 

Nejlepší trenér, nejlepší hráči

"V nouzi poznáš přítele" tohle je rčení, které jsem ve skutečnosti oplakal. Do doby než se mnou Orion podepsal smlouvu, to bylo totiž těžké. Připadal jsem si jako Robinson Crusoe na opuštěném ostrově a krom toho, že jsem neměl tréninkového partnera, tak mé odhodlání a sebejistota ve hře začaly chabnout. Ale pak jsem poznal někoho, kdo mě zachránil. Byl jím Joo Hoon, tréner týmu SK Telecom T1, jehož jsem v době psaní této knihy členem. A ačkoliv je nyní jedním z nejlepších trenérů se skvělým charisma, tak před necelými třemi roky byl jako můj bratr.

Poprvé jsme se setkali ještě u mé bývalé společnosti, když jsem byl v týmu IS. V roce 2001 mi Hoon vysvětlit, že se snaží studovat psychologii sportu a progamerů, a proto navštívil náš tým. V té době se mi to zdálo jako zvláštní téma ke studiu, ale nyní, když jsem už nějakou dobu strávil pod jeho dohledem, tak začínám rozumět efektivnosti kontrolování psychiky. Hoon nám byl představen v době, kdy jsem krátce na to tým opustil.

Bez týmových kolegů jsem musel o trénink ostatní doslova prosit. Když jsem vstoupil do 2002 WCG, tak pro mě Hoon našel tréninkové partnery, a taky se postaral věci, které následovaly po skončení turnaje. Byl jsem mu za to nesmírně vděčný, že při mě stál v době, kdy jsem se cítil být sám a nepovažoval jsem jej jen za partnera, ale skoro jako mého vlastního bratra. Můj otec, který nás sledoval, nám doporučil založit tým, kde by Hoon byl trenérem. Hoon byl tomuto nápadu nakloněn a já v té době vyjednával s Orionem ohledně platu, a tak jsme se nakonec rozhodli založit tým Orion.

Nejdříve jsme museli najít hráče. Changhoon ZegLee, Yongwook Kingdom a Sungjae IntoTheRainbow se k nám přidali najednou. Naše rodina ale pomalu rostla dál. Přidal se Hyunjin [z-zone]kOs, a protože se Terrani stávali silnější, potřebovali jsme zkušeného hráče této rasy. Najít takového hráče však bylo mnohem těžší, než jsme čekali, a tak jsme nakonec sáhli po začínajícím hráči, který na mě udělal dojem. Byl jím Yeonsung iloveoov. Choi Yeonsunga jsem poznal v době, kdy jsem neměl nikoho na trénink mého TvT a iloveoov se stal velice známým na battle.netu. Protože jsem neměl moc možností si vybírat, tak jsem požádal o pomoc jeho. Po několika prvních hrách mi nepřišel jako nějak zvlášť dobrý hráč, ale postupně jsem z něho začínal mít zvláštní pocit. V porovnání s progamery neměl žádný systém organizace a měl spoustu slabin. Ale cítil jsem, že měl taky obrovský potenciál a místo pro zlepšení. A tak jsem osobně navrhl, aby se stal součástí našeho týmu.

Ani jsme se nenadáli, a po tom, co další hráč, nebo dva, byli nabráni podobným způsobem, jsme zformovali slušný tým. Zprvu jsem neočekával nic moc, ale jak šel čas, tak jsem docenil to, jak excelentní naši hráči byli. Speciálně Choi Yeonsung pokračoval v enormním růstu a mluvilo se o něm, jako o zjevení monstra. A tak se náš tým probojoval až do finále prvního Proleague v historii. Našim soupeřem byl tým Hanbit Stars, jehož týmová souhra byla považována za nejlepší a většina odborníků taky Hanbitu dávala větší šance.

Schopnosti našeho týmu ještě nebyly v té době publiku plně předvedeny, zatímco soupiska Hanbitu se pyšnila takovými jmény jako Kang Do-Gyung H.O.T-Forever, Park Jungsuk [Oops]Reach, Byun GilsupSync, Park Gyungrak Junwi_[saM], všichni to byli vynikající hráči se zkušenostmi ze zápasů o titul. Na druhou stranu my jsme neměli nic, a tak jsme ani neměli co ztratit. Byli jsme spokojeni už s tím, že se náš nově založený tým dostal až do finále. Ale teď, když jsme stáli na finálovém pódiu, bylo našim cílem jedině vítězství. Tvrdě jsme si tuto pozici vybojovali, a to už od výběru hráčů. Mapy byly známy, ale nasazení hráčů bylo odhaleno až v den zápasu. A tak jsme museli trénovat podle odhadu, koho Hanbit na danou mapu zvolí. Společně s trenérem jsme vybírali hráče několik dní.

30. srpen 2003 - finále se odehrávalo na Olympic Park Peace Square. Nasazení hráčů Hanbitu se příliš nelišilo od naší předpovědi. I když jsme se netrefili zcela přesně, tak více než polovina hráčů nám vyšla, a tak jsme se drželi našeho tréninku, což nám dávalo výhodu. A tak zápas začal. V Bo7 první mapa určuje tempo, a tento úkol byl přisouzen mě. Mým úkolem bylo přinést první vítězství, které nás povede až do konce. Mým protivníkem byl Byun Gilsup, a protože jsme to předpokládali, tak jsem použil předem připravený build. Vyhrál jsem a po mě další, až vše rozhodl Park Yongwook a náš tým se chopil poháru.

Pro tento pohár a moment jsme trávili naše dny v našich pokojích jen spánkem, jídlem a prolitým potem, zatímco jsme trénovali. Ostatní viděli jen to, jací jsme na vrcholu, ale už neviděli to, co se zatím vším skrývalo. Tajemstvím byl nezměrný potenciál našeho týmu a naděje, že se sen stane skutečností, pokud se nevzdáme. Zítra budeme zářit více než dnes a den po té ještě víc.

  • Konec Čtvrté části

 

 

Poznámka překladatele: Chtěl bych upozornit, že v žádném případě nejsem profesionální překladatel, spisovatel ani gramatik. Taky je třeba mít na paměti, že se jedná o překlad anglického překladu původního korejského textu, a tak může být spousta věcí zkreslených, nebo vyznít ne zcela přesně tak, jak bylo autorovým cílem. Mým cílem však je tímto poskytnout náhled do života osobnosti, která se zasadila o rozvoj eSportu všem, kdo neovládají angličtinu, nebo korejštinu. Dále to dnes, v roce 2016, taky nabízí takové malé okno do doby, kdy eSport teprve začínal zapouštět kořeny. A proto doufám, že už se těšíte na další díl.

SC2 facebook komunita

Heroes of the Storm Facebook komunita

Hearthstone Facebook komunita

PLAYZONE.CZ

PLAYZONE.CZHerní portál PLAYzone.cz byl spuštěn 9. září 2009 jako pokračovatel serveru United-Games.cz. V současnosti navštíví zpravodajský portál PLAYzone.cz měsíčně více než 350 tisíc čtenářů. Číst dál...

ESL

ESLESL je jedním z největších provozovatelů turnajů a profesionálních lig. Především v Evropě se těší velké oblibě. Na těchto stránkách si po vytvoření účtu můžete okamžitě začít domlouvat zápasy, zůčastňovat se lig a turnajů. Číst dál...

Team Speak 3 server

Team Speak 3Team Speak 3 server připravený pro použití. Celkem 500 slotů je k dispozici na GUILD-HALL.CZ serveru. Číst dál...