facebook 100x100

youtube 100x100

twitch 100x100

twitter icon 100x100

steam

 

 

O GUILD-HALL.CZJak vznikl Guild-Hall.CZ

E-SportTakový blázen jako já – Díl třetí

Guild-Hall Stream

Takový blázen jako já – Díl třetí

Kapitola druhá: Zrození Progamera

Nikdy nezapomenu na ten den, kdy byl titul Progamer přidán k mému jménu.

V ten den, kdy jsem se osvobodil od cynických řečí o flákači v Internet café, jsem dospěl k rozhodnutí - „stanu se tím nejlepším progamerem v historii“. Zvolil jsem terrany, kteří byli považováni za slabou rasu, vzal dropshipu, kterou všichni brali za bezcennou, díky její pomalé rychlosti, a vytvořil z ní svou zbraň, se kterou jsem neustále trénoval.

 

Žádný flákač z internetových kaváren, Progamer jsem.

Ani jsem se neobtěžoval s tím, abych se účastnil přípravného kurzu na akademii, místo toho jsem strávil první rok jako dvacetiletý v PC bangu. Brzo na to o mně lidi začali mluvit jako o flákači z internetových kaváren. Mí rodiče však už dávno změnili svůj přístup a přestali se strachovat co ze mě bude, místo toho své úsilí částečně vzdali a doufali, že mě to nakonec přejde. Jediná osoba, která mě kontrolovala, jsem byl já sám. Jinými slovy, teď už jsem nemohl couvnout. Nemohl jsem se na nic vymlouvat. Poprvé jsem cítil, že jsem nesl sám za sebe odpovědnost. Celý svůj život jsem vsadil na hraní, a tak jsem 24 hodin denně strávil právě tím.

Přestože na mě mnozí pohlíželi s lítostí, tak jsem se rozhodl tím nijak nezatěžovat. Měl jsem svůj sen, který už nestrpěl odkladu. Progamer! Sen býti nejlepším v Koreji. Ne! Nejlepším hráčem na světě. Bylo to, jako by mě vytrénoval nějaký pedant. Šuškání a pomluvy kolem mě mizely. Dokázal jsem je ignorovat a namísto toho jsem nabrousil meč mého srdce.

Edison, který byl mnohokrát ignorován za své absurdní myšlenky, Dánský Dalgas, který obdělal půdu považovanou všemi za zcela nevhodnou k farmaření, bratři Wrightové, kteří zrealizovali sen lidstva o létání a mnozí další vytrvale postupovali vstříc svým cílům, s přesvědčením a pevnou vůlí drželi svou pozici. Pravděpodobně neexistuje nikdo, kdo byl průkopníkem nových věcí a myšlenek bez toho, aby čelil množství odpůrců, selhání a zkoušek.

Nelze jednoduše naporcovat a vyhodnotit něčí vůli a sny. To prostě nelze. Realizovat své sny je dlouhý a obtížný proces. Je to shrnutí všech momentů, kdy padneme na kolena a zase se zvedneme. Standardizované testy a prvotřídní univerzity samotné mi nedají nejlepší skóre mého života. V tomto ohledu jsem v nevýhodné pozici již od startovní linie tohoto závodu. Pokud je to pravda, pak by bylo moudré to vzdát a místo toho zaujmout nejvýhodnější možnou pozici. Začal jsem tyto věci zvažovat a pochodoval vpřed realizovat mou budoucnost, mé sny.

Po tom co jsem si přečetl, že "Neštěstím života není neschopnost realizovat své sny, ale to nemít žádné sny jako takové", jsem dostal odvahu. Není hanebné nebýt schopen dosáhnout svého cíle, ale utéct ve strachu před tím, že cesta k němu může být dlouhá a tvrdá, je zbabělé. Žil jsem den za dnem ve snaze realizovat své sny. A to je důvod, proč jsem nebyl ani v nejmenším v rozpacích, i když si na mě ostatní ukazovali a pomlouvali mě jako povaleče, který se vykašlal na akademii. Bylo to tím, že jsem o tom uvažoval tak, že se zkrátka jen vydávám jinou cestou než ostatní. A pak se konečně objevila příležitost na to dosáhnout na část mých snů a otestovat nově nabytá křídla.

Byl podzim roku 1999 a já, jako každý jiný den, trénoval v místním PC Bangu. Na Battle.net žebříčku jsem zaujímal druhou pozici, a díky tomu byly mé schopnosti mnohými rozeznány. Ve zkratce, byl jsem celkem známý mezi skupinou hráčů, kteří hráli hru dobře. A protože většina hráčů z horní desítky se stala profesionály, tak to byl dobrý způsob jak dát ostatním na vědomí své schopnosti. Jedním z hráčů, se kterým jsem na žebříčku soupeřil o umístění, byl Kim JungminTheMarine. Bylo to v době, kdy se začaly formovat první týmy a ti, kteří se pohybovali na vrcholu žebříčku, byli vybírání jeden po druhém.

A tak došlo nakonec i na mě. Obdržel jsem nabídku na to stát se profesionálním hráčem potom, co mě mě navštívil vedoucí podniku Sinabro. A stejně tak jako Sinabro znamená krůček po krůčku, tak jsem i já postupně stoupal k orbitě.

"Slayers Boxer?"

"Ano, to jsem já."

"Proslýchá se, že hraješ hru dost dobře. Uvažoval jsi někdy o tom stát se progamerem?" Připadal jsem si jako ve snu. Připadalo mi neuvěřitelné, že se má touha zhmotnila. Mě, místnímu povaleči, o kterého by nikdo ani nezakopl.

"Ach, jak já jen na tento okamžik čekal!" Je tohle to význam fráze být pln emocí? Ovšem teď, v tomto okamžiku, kdy jsem konečně dostal opravdovou nabídku, jsem zaváhal. Nebylo to tím, že bych nechtěl, ale bylo to strachem z toho, jestli budu schopen podat výsledky, které se ode mě budou očekávat. Tak či tak, když se vyskytne příležitost, je třeba se ji chopit a nepustit. "Měj odvahu; už se to nemusí opakovat. Co může být lepší, než dělat to, co miluji, jako práci?" Všechny tyto myšlenky mi na chvíli zamotaly hlavu.

Pokud šlo o hru, tak jsem byl přesvědčen, že budu schopen tvrdě pracovat a porazit všechny. Naivní tvrzení, které může říct každý, ale bylo to to jediné, na čem jsem mohl stavět. "Dobře, dobře, pojďme to zkusit. Pojďme do toho!"

Ovšem byl zde malý problém, mí rodiče. Mí rodiče nevěděli nic o profesionálním hraní a považovali PC Bang za to samé, jako klasické herny, z jejichž příšeří jsem se vždy nakonec vyhrabal zpět domů na denní světlo. Jediným důvodem, proč mě nepřipoutali k domu bylo to, že si mysleli, že ničeho nedosáhnu, když k tomu budu nucen. Když jsem jim oznámil, že se stanu profesionálním hráčem, tak byli zaražení. Ne, přesnější by bylo říct, že byli zmatení. Nevěděli, co profesionální hráč dělá a jakou budoucnost takové zaměstnání může mít. Dokonce si nejdřív mysleli, že se mě snaží zástupce oné firmy podvést. To mě ovšem neodradilo v tom, je neustále přesvědčovat. Vysvětlil jsem jim, co pro mě hraní znamená, jak moc jej miluji, jak mě činilo šťastným a že chci i v budoucnu dělat věci spojené s hrami.

Nakonec, po tom všem urputném přesvědčování, mi mí rodiče dali svolení, i když to pro ně nebylo lehké. Bude to sobecké, když řeknu, že to byl okamžik, kdy jsem se přesvědčil o lásce mých rodičů? Nebyl jsem tím, kdo by způsoboval nějaké potíže, ale taky jsem nenaplnil očekávání, která do mě mí rodiče vložili, a přesto se mi snažili porozumět, když říkali, že na mě budou věrně dohlížet. Věděli, že nikdo nemůže za mě žít můj život, a že život je něco, čím si musí každý projít sám, nezáleží na tom jak těžký a osamělý je. Jediné, co pro mě chtěli, bylo, abych svůj život prožil s trochou míň bolesti a strádání, a tak na mě s těžkým srdcem naléhali. Pro tyto rodiče jsem se rozhodl býti hrdým a uctivým synem.

Po té, co jsem obdržel jejich svolení, zde už nebylo nic, co by mě drželo zpátky. A tak jsem konečně mohl zviditelnit své jméno ve světě progamerů. Se všemi mými touhami, mým tlukoucím srdcem i mou bázní, jsem si jist, že něčeho na této mé nové cestě dosáhnu.

Když jsem v depresi, nebo frustrován, tak si pustím film Forrest Gump."Život je jako bonboniéra. Stejně tak jako chuť každého kousku je jiná, tak i výsledky se mohou lišit vzhledem k volbám, které ve svém životě činíme."

Pokaždé, když jsem byl na pochybách, jestli daný bonbón sníst, anebo nechat být, tak jsem si pustil Forresta a modlil se za onen závod naděje. Pří běhu za svým cílem jsem se neohlížel zpět. A je možné, že kdybych bonbón, který nevypadal chutně, zahodil, tak bych tady teď na tomto místě nebyl. Byla to má víra v cestu, jež jsem si vybral, která mě dovedla až sem. Býti progamerem byl první bonbón, po kterém jsem šáhl.

 

Dropship

Život progamera nebyl ze začátku lehký. Neexistovaly žádné zálohy, nebo roční platy. Jediné, co poskytli, bylo místo k tréningu s ostatními progamery. Jenže teď to bylo jiné než v PC bangu, už to nebylo jen pro zábavu, progamer musel ukázat taky nějaké výsledky.

V roce 1999 byl idolem profesionálních hráčů "SsamJang" Lee Gisuk. Záviděl jsem mu. A nebylo to jenom tím, jak byl dobrý, ale tím, že dokázal vydělávat na své popularitě také skrze reklamy. Do té doby byli lidi, co hráli hry, považováni za ty, co neměli nic lepšího na práci. Lidi odtržení od reality, prostě děti. Ale Lee Gisuk ukázal, že je možné se stát populárním hraním her. Tohle byla jedna z mých tužeb, zcela realistických tužeb. Gisuk ukázal, že si progameři mohou zasloužit respekt díky jejich práci. A tak jsem se samozřejmě taky chtěl stát uznávaným progamerem. A abych toho dosáhl, tak jsem za prvé musel trénovat a za druhé musel trénovat. Trénoval jsem neúnavně.

Když jsem začínal já, tak neexistovali žádní trenéři, nebo herní organizace. Veškeré plánování a registrace turnajů tak spadaly na mou hlavu. Po určité době ovšem sponzor převzal tuto administrativu na sebe, a já se tak mohl soustředit plně na hru. A díky tomu, že jsem mohl trénovat s progamery na stejné úrovni, tak se mé schopnosti rychle zlepšily.

Mohlo to být dost těžké, kdybych jen trénoval a nevykazoval žádné výsledky. Protože nezáleží na tom, jak moc milujete svou práci. Pokud si v ní totiž nevěříte, tak je těžké v tom pokračovat dlouhou dobu. Každý den jsem na sobě pozoroval, jak se zlepšuji. Krůček po krůčku jsem si vyšlapal svou vlastní cestu a hledal svůj vlastní styl a strategie. Pocit z toho, kdy jsem toto začlenil do svého tréningu a viděl dobré výsledky, byl opravdu skvělý.

Před patchem 1.08 bylo na scéně mnohem více Protossů a Zergů. Já ovšem nedal na řeči, co bylo těžké, nebo lehké. Důvod proč jsem zvolil Terrana, nebyl ten, že bych chtěl jít schválně tou těžší cestou, ale protože jsem opravdu věřil, že pokud by se Terran použil správně, pak by ukázal sílu větší, než u obou ostatních ras. V té době se říkalo, že Terran toho nemůže dosáhnout. A to mě o to víc utvrdilo v tréninku s myšlenkou "Ale proč by ne?". Na Battle.netu jsem narážel na spoustu Zergů, ale nikdy mě nenapadlo za ně začít sám hrát.

V té době neexistovaly žádné standardní build ordery, jako jít mech, nebo 2-Rax, tak jako je máme nyní. Možná díky tomu jsem byl schopen vytvářet své strategie mnohem svobodněji. Jednou z nejméně používaných jednotek byla dropship (výsadková loď). Důvodem byla její pomalá rychlost, ale to pro mě nebylo překážkou. Mnoho lidí se vyjádřilo v tom smyslu, že má hra byla inovativní a jedinečná, ale pro mě spíš bylo nepochopitelné, proč nikdo jiný dropship nepoužíval. Já měl totiž za to, že tak hráli všichni, ale spíš to bude tím, že jsem někoho prvně viděl takto hrát a adaptoval jsem to do mé vlastní hry. Další věc je, že předtím než jsem se stal progamerem, tak jsem skoro nikdy nesledoval cizí hry. Samozřejmě, že o těch nejznámějších inovacích, jako zastavit rampu budovami, jsem věděl, ale mimo to jsem nikdy nesledoval hry jiných hráčů a nepřemýšlel nad tím, že bych jejich taktiku mohl použít. V té době hráli Terrani výhradně defenzivně. Postavili si svou obrannou linii a zajistili ekonomiku, a až po té, za pomocí tanků, postupovali vpřed. Skoro nikdo nehrál v počátku hry ofenzivně, nebo nepoužíval záškodnické taktiky s dropshipou. A díky tomu byli mou hrou hráči většinou zaskočeni a nevěděli, co si sní počít. A tak mé procento výher neustále stoupalo.

Pak přišla má první příležitost na vítězství v turnaji. Byl prosinec roku 1999 a hrál se SBS Multi-Game Championship. Po podání přihlášky a úspěšném zdolání online kvalifikace, jsem postupně nabýval na sebevědomí. Všech šestnáct finalistů vyplynulo z těchto kvalifikací a já porážel jednoho za druhým, až do finále.

Mým protivníkem ve finále byl Kim Iljae SpecialDra. Kim hrál jak za Zergy, tak za Protossy, kdežto já hrál všechny hry jen jako Terran. Největším problémem byla druhá hra. V první hře, kterou jsem vyhrál, Kim použil Zergy, ale ve druhé Protossy. Po vítězství v první hře jsem se však nechal zaslepit vidinou, že mám triumf na dosah, a protivníka jsem tak podcenil. Což vedlo k tomu, že jsem ve druhé hře musel napsat GG já. Po této hře jsem se podíval na svého protivníka a naše pohledy se střetly. Lehce jsem kývl hlavou a na tváři jsem měl přesvědčivý výraz, jako bych chtěl říct, "Nyní skrz tě vidím a vím, jak hraješ."

Musím se tomu smát, když si na to teď vzpomenu, ale zdá se, že na konec jsem tuto psychologickou bitvu vyhrál. Samozřejmě, že mi bylo jedno, jestli budu hrát proti Zergovi, nebo Protossovi, ale to, že si protivník nebyl jistý, jakou rasu zvolit, mi dalo výhodu. Kim se na chvíli zatvářil znepokojeně a zvolil Zerga místo Protosse, se kterým vyhrál druhou hru. Zatlačil jsem na svého protivníka stejně jako v první hře a odešel tak s pohárem vítěze. Konečně nastal moment, kdy jsem stanul jako vítěz. Moment, na který jsem tak dlouho čekal.

Mou první cenou bylo 3 miliony wonů (cca 60 000Kč). Z dnešního hlediska se to nezdá tolik, ale pro mě to bylo jako bych vyhrál 300 milionů wonů. Byl tomu rok a půl, co jsem začal hrát StarCraft, a deset měsíců po konci střední školy. Všechny vzpomínky, kdy jsem poprvé viděl StarCraft v době, kdy jsem postavil mezi studiem a hraním zeď, kdy jsem utíkal před mým otcem, když pro mě přišel do PC Bangu, a taky když jsem zklamal svou matku a ona mě vzala do přípravného kurzu, mi nyní prolétly před očima jako panorama. Tohle byla cesta, kterou jsem zvolil místo vysoké školy, ale bylo to také nevyčíslitelné vítězství, které mi vynahradilo všechny ty chvíle, kdy jsem se cítil zoufalý, a naděje mě opouštěla. A byl to taky okamžik, který mi dodal sebevědomí, že i já můžu být nejlepší.

Je jedno rčení, "Vítězství náleží těm nejvytrvalejším." Nikdy jsem vážně nepřemýšlel nad tím, jestli jsem měl talent, nebo ne. Jediná věc, které jsem mohl věřit, byl tréning. Byla to ona vytrvalost, kdy jsem trávil 24hodin denně tréningem, a to i ve spánku, která mi přinesla vítězství.

 

Naděje Terranů

Po mém prvním vítězství se má hra i nadále zlepšovala. Nicméně stalo se něco, co mi pomohlo pochopit další rčení, a to že vítězství chutná nejlépe až po tom, co ochutnáme hořkou bolest porážky.

Ongamenet Starleague, turnaj, který lákal nejvíce pozornosti, zahájil svou kvalifikaci. A přestože jsem byl schopen projít u většiny turnajů kvalifikací bez větších problémů, tak zde jsem tvrdě narazil. Zatímco jsem pracoval na své rychlosti a strategiích, tak jsem zapomněl na tu nejdůležitější věc, a to boj sám se sebou.

V červnu roku 2000, v průběhu první kvalifikace na Freechal Ongamenet Starleague, jsem čelil Lee JaehangSir@SoNi~, mému týmovému kolegovi. Po čtyři dny jsem nespal a jen trénoval na tuto událost. Byl to turnaj, který za to stál a já si říkal, že nastal čas, abych něčeho dosáhl. Bylo nepříjemné, že jsem musel hned v prvním kole čelit týmovému hráči, ale tak i tak se tomuto střetnutí nedalo vyhnout, pokud jsem se chtěl dostat až na vrchol. První mapu jsem po tom, co jsem zvolil random a hrál tak jako Protoss, vyhrál na mapě Space Odyssey. V té době mi nečinilo problém přeskakovat mezi Terranem a Protossem. Na druhou mapu jsem však zvolil svou hlavní rasu Terrana a prohrál jsem. Nyní musela vše rozhodnout poslední mapa.

Mysl se mi po prvních dvou hrách zamlžila a celé tělo mi říkalo, že jsem došel na limit jeho fyzických schopností. Protože jsem noc před tím nespal, tak má mysl začala postupně chabnout. Rozhodl jsem se, opět zvolit Random. Lee Jaehang zvolil Zerga. Odpočítávání začalo. 5, 4, 3..... Hra začala a já dostal taky Zerga. Na mém monitoru se objevila Hatchery a drony. Zmaten jsem požádal Lee Jaehang jestli bychom nemohli restartovat hru. Řekl jsem něco, co nedávalo žádný smysl. Pokud hra začne, tak není jiný důvod jak ji ukončit než napsat GG. Samozřejmě, že vybráním random jsem mohl dostat i Zerga, byla to má volba, tak čeho jsem chtěl touto otázkou dosáhnout? Má schopnost hrát za Zerga odpovídala jakémukoliv amatérovi. Dle očekávání jsem nebyl schopen udělat mnoho a napsal GG. Díky této bolestné chybě jsem se naučil, že stejně důležité jako trénink je i starat se o svou tělesnou kondici.

Nezáleží na tom, jak moc trénujete a snažíte se, ale když nakonec nejste schopni předvést svůj výkon, tak všechna ta snaha přijde vniveč. Do té doby jsem si myslel, že jsem schopen své protivníky porazit jednoduše tím, že budu hodně trénovat, ale tento amatérský přístup mi nedovolil si protivníka zcela podmanit. Od každého se očekává, že bude tvrdě trénovat, tak co nakonec rozhoduje o tom, kdo bude vítěz? Vítěz je ten, kdo je schopen předvést všechen svůj potenciál. Samozřejmě štěstí hraje taky svou roli, ale když vstoupíte do turnaje tak vyčerpán jako já, tak je jen logické, že nebudete schopni zahrát, jak nejlépe dovedete. Nakonec jsem tedy neprohrál proti nikomu jinému, než proti sobě.

Nevím, jestli si lidi raději pamatují hry, kdy jsem vyhrál, ale před tím, než jsem se dostal na vrchol, tak jsem okusil hořkost porážky mnohokrát. Nicméně, nikdy jsem o porážce nepřemýšlel jako o selhání a ačkoliv jsem byl v té chvíli poražen, tak jsem stále o sobě uvažoval jako o ultimátním vítězi. Po prozkoumání toho, proč jsem prohrál, jsem se opět pustil do tréninku s cílem, vyhrát další zápas. A tak má příprava opět začala.

Pokračoval jsem ve svém vývoji a porážel jednoho progamera za druhým. Vylepšil jsem své umístění v dalším turnaji, kterého jsem se účastnil, a cítil jsem, jako by přicházel vrchol mé kariéry. V květnu roku 2001 jsem tak přivítal jaro, krásnější než kdy jindy.

Televizní stanice, soustřeďující se na hry byly založeny a spousta lidí, kteří měli rádi hry, pravidelně usedali u jejich televizorů. Pokud se chcete proslavit jako nejlepší, musíte svůj nárok prokázat před velkým množstvím lidí. Protože jsem byl tak rychle vyřazen z Freechal Ongamenet Starleague, tak jsem se o to víc chtěl prosadit v Hanbitsoft Ongamenet Starleague. V té době byli Terrani považování za nejslabší ze všech tří ras a v podstatě o nich nikdo neuvažoval jako o hrozbě. A tak nebylo překvapivé, že jsem od Ro16 až po finále, nečelil jedinému Terranovi. Dnes se říká, že aby jste vyhráli, musíte ve finále porazit Terrana, ale tehdy se od nich očekávalo, že vždy prohrají, a sloužili tak jenom jako zpestření turnaje. Ale od okamžiku, kdy jsem vstoupil do turnaje, jsem měl před očima jen a pouze celkové vítězství. Nikdo se mě ale neptal, co je mým cílem. A i kdyby se mě zeptal, tak mé odpovědi: „vítězství“, by stejně nevěřil. Ostatní mě viděli pouze jako nováčka s ambicemi, ale já si věřil. Věřil jsem si, že ať už narazím na kohokoliv, tak ho porazím.

Nejtěžší bylo, když jsem se v semifinále střetl s Park Yongwook Kingdom. Od kvalifikace jsem ani jednou neprohrál a do semifinále jsem tak šel s šesti po sobě jdoucími vítězstvími. Ale hned v prvním zápasu proti Parkovi jsem prohrál. Každý, kdo někdy byl v podobné situaci, ví, že porážka po takové řadě vítězství je náporem na mentalitu. Vynaložil jsem veškeré úsilí na to, najít můj rytmus. Druhou hru jsem vyhrál a zbývala tak poslední překážka, vyhrát rozhodující hru na mapě Neo Jungle Story.

Díky dlouhé vzdálenosti mezi základnami a celkovému designu mapy, jsem předpokládal, že Protoss nepůjde pro rychlý útok s Dragoony, ale místo toho zvolí rychlý tech build. Na základě tohoto jsem se připravil pro rychlý útok s velkým množstvím Vulture. Pokud totiž Protoss zvolí tech, tak bude mít na obranu jen malé množství Dragoonů, a mým cílem bylo neutralizovat Dragoony a proniknout do základny. Můj odhad se ukázal být správný. V té době Terrani Vulture moc nepoužívali, protože to byla křehká jednotka s malou palebnou silou a navíc se obtížně ovládala, za to však byla extrémně rychlá. A tak jsem díky této strategii postoupil do finále.

Na Den dětí 5. května 2001 byl mým finálovým protivníkem Jang JinnamKiss)JinNam, který si užíval jeho období dominance. Byl to zergský hráč s docela velkou základnou fanoušků. Já, na druhou stranu, byl neznámým hráčem, který se poprvé účastnil Starleague, a k tomu jsem byl Terran. Jinými slovy, téměř nikdo nevěřil, že bych měl šanci vyhrát nad uznávaným cho-gosu zergů. K překvapení všech sem však nepustil ani jednu hru a získal tak s přehledem pohár vítěze. HanbitSfot Ongamenet Starleague - 11 vítězství, 1 prohra.

Od toho okamžiku jsem byl nazýván Terranskou nadějí.

 

Použití týmové metody tréninku

Zkouškové období jsem ve škole nenáviděl, a tak je dost ironické, že jsem si zvolil zaměstnání, ve kterém jsem neustále musel podstupovat další a další testy. Ve hře není ani chvilka na oddych a jen vítěz je ten, koho si lidé pamatují. O výhře, nebo prohře rozhoduje to, jak hru ovládáte a hlavně schopnost správně se rozhodnout ve zlomku vteřiny. V bitvě, ve které jsem poraženým tak dlouho, dokud neporazím soupeře, nelze být nedbalý ani v jediné hře. A každý okamžik tak byl jako bitva.

Pro to, aby jeden mohl vyhrát válku, je třeba udělat spoustu příprav. Na bitevním poli je třeba udržovat v kondici svou zbraň i výzbroj, a odhadnout místo a pohyb nepřítele. To samé platí i pro hráče. Nejdříve je třeba analyzovat bojiště - mapa. Protože každý match se hraje na jiné mapě, tak je důležité, každou z nich dobře a z blízka pochopit a vědět, jak se umělá inteligence jednotek bude chovat v různých místech. Pak je třeba zanalyzovat hru protivníka. Čas jeho scoutování je vykalkulován, a je třeba vytvořit si mentální poznámku, jestli se jedná o agresivního hráče, nebo toho, kdo preferuje bezpečnější hru. Jaký typ jednotek volí, kterou technologickou cestou se rád vydává, a taky v jakou dobu provádí záškodnické akce. Pokud máme protivníkův styl takto v hrsti, pak je třeba vyvinout strategii, která zaútočí na jeho slabiny.

Tohle vše se odehrává prozatím jen v mé mysli. Připravená strategie je pak adaptována a provedena skrze trénink. Tréninkový partner je zvolen podle jeho herního stylu a trénink je započat. Samozřejmě vyhrát není jednoduché, protože strategie je odkryta předem. V prvním kole podlehnu útoku, v druhém už jej tak tak odrazím, a když se mi podaří útoku ve třetím kole zabránit, pak je to úspěch. Pokud se však toto nedaří, tak je třeba promyslet další úpravy ve strategii a cyklus opakovat do té doby, dokud není správná strategie nalezena.

Až do jara 2001 se náš tým skládal jen z pěti lidí: Park Hyomin ComBi, Lee JaehangSiR@SoNi~, dvě ženské hráčky a já. Nebudu přehánět, když řeknu, že mí jediní tréninkoví partneři byli Park Hyomin a Lee Jaehang. Oba dva byli zergové, což znamenalo, že když jsem se potřeboval připravit na jiný matchup, tak jsem musel doslova prosit ostatní hráče o pomoc. A aby to bylo horší, tak zde bylo riziko vyzrazení strategie, protože hráči byli z jiných týmů. A tak jsem použil novou metodu tréningu - tzv. Týmovou metodu.

I když jste profesionál, tak je nemožné hrát stejně dobře za všechny tři rasy. Samozřejmě, že existují random hráči, ale i ti mají rasu, za kterou hrají lépe než za ostatní. Mí protivníci byli považováni za experty v dané rase, ale pro tréning jsem měl pouze Zergy.

A tak mě napadlo, že by mohlo být efektivnější, kdyby místo jednoho hráče, ovládali Terrana, nebo Protosse hráči dva. Samozřejmě, že v tomto případě je prakticky nemožné vyhrát, protože jeden hráč se plně věnuje produkci jednotek a druhý se stará o pohyby armády a provádění útoků. Každou prohrou si však člověk vyvíjel jiný styl útoku. Někteří se obávali, že díky těmto neustálým prohrám člověk ztratí sebevědomí, ale mně se to líbilo. Zápasy byly hektické a jednalo se přece jen o trénink. Jinak řečeno, těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Díky tomuto týmovému tréningu jsem získal větší sebevědomí v reálných zápasech. Cítil jsem se uvolněně jen díky tomu, že jsem věděl jak scoutovat pohodlně. A navíc, když jsem zahlédl nic nedělající probu v oponentově základně, tak jsem si oddech ještě o to víc. Ačkoliv se nepřítel snažil ze všech sil, tak jsem byl vždy schopen najít jeho slabinu. "Hmm, on je opravdu jen takhle dobrý? To není žádný zázrak." Nezáleželo na tom, jak dobře protivník hru ovládal, já jsem byl schopen vidět jen chyby a slabá místa. To vše díky přesnosti mého týmového tréninku. A ačkoliv jsem v tréninku prohrál, tak mé sebevědomí v samotných zápasech stoupalo. Díky tomuto tréninku jsem tak byl schopen vyhrát i v semifinále Hanbisoft Ongamenet Starleague. Jinými slovy, prohrami v tréninku jsem se učil, jak vyhrát v opravdových zápasech.

Ale i tak se stávalo, že jsem nemohl hru směřovat tam, kam jsem chtěl. Pokud mě totiž protivník překvapil jeho strategií, anebo jsem já sám chyboval, tak jsem se musel na danou situaci adaptovat - a pak je to všechno o know-how. To, kolik máte zkušeností, a jak jste schopni improvizovat, je další důležitá proměnná nutná k vítězství. Mnohokrát se mi stalo, že jsem použil strategie, o kterých jsem jen přemýšlel, ale nikdy je netrénoval.

Tohle byl taky případ u třetí Game-Q Starleague, kdy jsem čelil Bong Joongu SKELTON na mapě New Remote Outpost. Už nějakou dobu jsem měl v hlavě jednu strategii, kterou jsem nikdy netrénoval, ale říkal jsem si, že jí jednou musím zkusit. Bong Joongu hrál za Protossy a rád používal Carriery. No a Carriery jsou vždy doplněny o observery, a já si tak říkal: „co když se mi podaří odstranit všechny observery, pak by se mi Carriery mělo podařit zničit celkem lehce za pomocí maskovaných wraithů.“ Ačkoliv na mapě nebylo mnoho gasu, tak minerálů byla spousta. Vytvořil jsem tak hromadu mariňáků, které jsem poslal vpřed jako lidský štít a za pomocí jednoho scanu a optical flare jsem eliminoval čtyři observery. Poslední observer už zlikvidovali mí wraithové společně se zbytkem flotily.

Můj předpoklad byl zcela přesný i přesto, že jsem tuto strategii nikdy před tím netrénoval. Do této chvíle nikdo optical flare na observery v oficiálních zápasech nepoužíval. Byla to strategie, kterou jsem měl uloženu jen v mé mysli ze strachu, že bych ji vyzradil skrze tréning. A přestože byla značně riskantní, tak jsem si věřil. Byl to památný zápas, za který jsem chválil i sám sebe, opravdu zabijácká taktika.

Ve StarCraftu má každá rasa svou škálu schopností a je na hráčích, jak je použijí. O vítězství rozhoduje to, kdo použije efektivnější strategii a krása strategických her spočívá právě v těchto střetech myslí.

 

Od naděje k císaři

Po mém vítězství v HanbitSoft Ongamenet Starleague jsem získal spoustu fanoušků. Mnozí hlásili, že jsem se zjevil jako kometa. Ale ve skutečnosti to platí o všech hráčích. Už u první generace hráčů jako byli Lee Gisuk SsamJang, Kang DogyungH.O.T-Forever, a Kim Dongjoon[=N2=]Rookiea se lidé ptali, "odkud se ti hráči vzali? Přilétli jako komety". Každý hráč, pokud pilně trénuje, tak zažije dobu, kdy jako by mu všechno vycházelo a štěstí se na něj jen smálo. Ovšem těm, kteří trénink zanedbávají, se příležitost jet na takovéto vlně, nikdy nenaskytne. Na konec i tomu štěstí je třeba jít naproti.

A právě v okamžiku, kdy je hráč na stoupající vlně, se musí chopit příležitosti a najít klíč k úspěchu jako progamer. Fanouškům toto může připadat jako zjevení komety, protože v tomto období hráč prakticky neprohrává. Tato vlna mu dodává síly probojovat se až na vrchol. Pro mě touto příležitostí, která mi dovolila nést se na vlně úspěchu, byla právě výhra v HanbitSoft Ongamenet Starleague. Od té chvíle jsem byl schopen vyhrát jakýkoliv turnaj, a byl jsem si jistý, že to dokážu bez ohledu na to, komu jsem čelil.

Pro progamera jsou rozdíly v jeho výkonu dost těžké. Samotný fakt, že je tak málo hráčů, kteří by vyhráli stejný turnaj vícekrát, ukazuje, jak je konkurence mezi hráči intenzivní. Ačkoliv jsem si vydobyl přezdívky Naděje všech Terranů, tak obhájit tento titul nebylo lehké. Do další Coca-Cola Ongamenet Starleague jsem nastupoval zatížen jak očekáváními, co předvede poslední šampión, tak i tlakem ze strany mého rušného rozvrhu, kdy jsem byl neustále zván na různá místa. A tak začala další Coca-Cola Ongamenet Starleague.

Coca-cola Ongamenet Starleague se odehrávala v létě 2001. V Ro16 jsem zažil trochu perné chvilky, ale nakonec i skrze opakovaný zápas jsem postoupil do čtvrtfinále. Čtvrtfinále i semifinále jsem prošel bez větších problémů. Až ve finále na mě čekal "Storm Zerg" Hong Jinho[NC]...YellOw. Myslím, že to bylo od této chvíle, kdy nás fanoušci začali nazývat rivaly.

Hong Jinho je hráčem, kterého jsem nerad potkával, protože byl jedním z těch nejtěžších. Ačkoliv v osobním životě jsme kolegové a Jinho je mým dongseng (mladší bratr - formálně), kterého si cením, tak soutěž nezná slitování. Hong Jinho praktikoval velice útočný styl se slabou ekonomikou a množstvím partyzánských taktik od samého počátku hry až do konce. Jinými slovy, styl velice podobný mému, a tak když jsme se střetli, nebylo možno si v zápase ani na vteřinu vydechnout.

Sami sebe jsme se za rivaly nepovažovali, ale fanoušci nás tak zkrátka viděli. Možná to bylo tím, že naše zápasy byly nejvíce vzrušující a pravděpodobně nejočekávanější. Tak či tak, v samotných zápasech to bylo jako stát na tenkém ledě uprostřed jezera s tím, že jen můj dech samotný může led roztát a já zapadnu do vody.

8. září 2001 - Jang Choong Gymnasium bylo naplněno fanoušky a na pódiu stáli jen dva lidé - Hong Jinho a já. A jen jednoho z nás si lidé budou pamatovat jako vítěze. A ten jeden jsem musel být já.

Měl jsem tušení, že výhra nebude lehká. Hned v prvním zápase jsme si každý po střetech zabrali expanze toho druhého. Zápas trval skoro 50 minut a po jeho dobu jsem byl nucen třikrát přemístit mou základnu, ale nakonec jsem zvítězil. Byl jsem o krok vpřed, nicméně po prohrách ve druhé a třetí hře jsem byl dotlačen na okraj propasti. I nyní si první hru této série fanoušci pamatují jako rozhodující, ale ve skutečnosti jí byla hra čtvrtá.

Čtvrtá hra se hrála na Ragnaroku a Hong Jinho pro ni měl připravenou speciální strategii. Jednalo se o 9-pool (spawning pool vytvořen pomocí deváté drony), který měl za úkol izolovat protivníka uvnitř základny za pomocí sunkenů. Naštěstí jsem se s touhle strategií už setkal, ba co víc, hrál jsem proti ní v ten stejný den.

Před tím, než jsme vyrazili na finále, jsem se totiž rozehrával se svým týmovým kolegou Park Hyomin a ve hře na Ragnaroku Park použil velice podobnou strategii.

Protože jsem věděl, jak přesně na tuto strategii zareagovat, tak jsem byl velice potěšen, když jsem viděl, že Hong Jinho se pro ni rozhodl. Klíčem bylo trpělivě vyčkat do okamžiku, kdy jsem měl k dispozici siege tanky. Byla to strategie, která spoléhala na to, že se protivník pokusí ukvapeně probojovat skrze sunkeny, čímž ztratí množství jednotek a následný protiútok protivníka jej zabije. Ale v tomto případě bylo třeba mít trpělivost a vyprostit se ze sevření až v momentě, kdy na scénu dorazily tanky.

Pokud bych se s touto strategií nikdy předtím nesetkal a nevěděl jak se ji bránit, tak bych pravděpodobně prohrál. Při tréningu je možno hrát s tím, že nevadí, když prohraji, ale v opravdovém zápase se vás může zmocnit netrpělivost rychle udělat něco, co stávající situaci změní. Ale jak již bylo řečeno, protože jsem věděl jak se zachovat, vidět Hong Jinho napsat GG, byla jen otázka času.

Hong Jinho vypadal zmateně po tom, co jsem tak nečekaně jeho strategii lehce odrazil. Jeho výraz byl jednoznačný: "Jak jen to byl schopen zablokovat?" Ať už to bylo tím, že Hong nemohl uvěřit tomu, že tuto hru prohrál, tak to vypadalo, že čas mezi zápasy věnoval právě tomu, proč jej prohrál a nepřipravoval se na set pátý. Set, který se hrál na stejné mapě jako první. Já jsem tak přípravu věnoval studování našeho prvního zápasu a závěrečný set jsem nakonec vyhrál.

Jak bych jen mohl zapomenout na skandování fanoušků, kteří zaplnili Jang Choong Gymnasium. Jejich záplava emocí byla věnována jen mě. V ten moment jsem spatřil postavu mé matky, která se za mě upřímně modlila. Svým rodičům jsem jen přiděloval starosti tím, jak jsem odmítl studium. Ale nyní, nyní jsem cítil, že bych mohl být hrdým synem. V ten den jsem si připadal, jako by mi patřil svět a od toho dne jsem byl nazýván Terranským císařem.

  • Konec Třetí části

 

 

Poznámka překladatele: Chtěl bych upozornit, že v žádném případě nejsem profesionální překladatel, spisovatel ani gramatik. Taky je třeba mít na paměti, že se jedná o překlad anglického překladu původního korejského textu, a tak může být spousta věcí zkreslených, nebo vyznít ne zcela přesně tak, jak bylo autorovým cílem. Mým cílem však je tímto poskytnout náhled do života osobnosti, která se zasadila o rozvoj eSportu všem, kdo neovládají angličtinu, nebo korejštinu. Dále to dnes, v roce 2016, taky nabízí takové malé okno do doby, kdy eSport teprve začínal zapouštět kořeny. A proto doufám, že už se těšíte na další díl.

Dragnor

SC2 facebook komunita

Heroes of the Storm Facebook komunita

Hearthstone Facebook komunita

PLAYZONE.CZ

PLAYZONE.CZHerní portál PLAYzone.cz byl spuštěn 9. září 2009 jako pokračovatel serveru United-Games.cz. V současnosti navštíví zpravodajský portál PLAYzone.cz měsíčně více než 350 tisíc čtenářů. Číst dál...

ESL

ESLESL je jedním z největších provozovatelů turnajů a profesionálních lig. Především v Evropě se těší velké oblibě. Na těchto stránkách si po vytvoření účtu můžete okamžitě začít domlouvat zápasy, zůčastňovat se lig a turnajů. Číst dál...

Team Speak 3 server

Team Speak 3Team Speak 3 server připravený pro použití. Celkem 500 slotů je k dispozici na GUILD-HALL.CZ serveru. Číst dál...