facebook 100x100

youtube 100x100

twitch 100x100

twitter icon 100x100

steam

 

 

O GUILD-HALL.CZJak vznikl Guild-Hall.CZ

E-SportTakový blázen jako já – Díl druhý

Guild-Hall Stream

Takový blázen jako já – Díl druhý

Starcraft! Lapen jeho magií.

Mnoho dávných hrdinů vybudovalo svá království ve velmi mladém věku. Král Dongmyeong z Goguryeo založil své království v 21 letech. King Onjo, i když nepotvrzeně, pak před svými devatenáctými narozeninami. Gwanggaeto Velký zdědil korunu v devatenácti letech a byl připraven velet Manchurianským polím.

Ale když mě bylo devatenáct, tak se nezměnilo vůbec nic. Stále jsem hrával fotbal na hřišti za školou, tak jako jsem to dělal, když mi bylo pět. Při pohledu zpět vidím, že v té době jsem nepovažoval čas za cenný. Jen abych už byl z té školy pryč, myslel jsem si stále. Ať už to uteče a jsem dospělý, protože až budu dospělý, tak se určitě něco naskytne. A tak, bez nápadů a bez plánů, se mé náctileté roky blížily ke konci.

Byly roky, kdy jsem hrával fotbal a jen co slunce zapadlo, tak jsem byl v herně. A čas ubíhal tak, až jsem se najednou ocitl v jedenácté třídě. No, a protože jsem na školu nedal, tak mé výsledky nebyly žádná sláva. Upřímně, bylo to pro mě jako obsadit poslední příčku. Naštěstí jeden můj přítel, který byl ve studiu vždy lepší, se najednou propadl na ono poslední místo, a já ho tak už nikdy neobsadil. Ale i tak bylo studium něco, co jsem dělal jen proto, abych se nedostal do problémů s rodiči. Viděl jsem to prostě jako povinnost, a na zkoušky jsem se tak připravoval vždy na poslední chvíli. Ale i když jsem byl studentem, který v podstatě nestudoval, tak jsem na druhou stranu nehledal žádné potíže. Nikdy jsem nekouřil, nebo neutekl z domu, a ve škole jsem se neúčastnil rvaček.

Listopad 1997- v televizi a ve školách došlo k velkému zemětřesení, co se týče školních schopnostních testů. No a testy, které byly vždy problémem někoho jiného, se najednou staly problémem mým, protože jsem byl další na řadě. V mé žákovské knize byly jen dva předměty, které stály za zmínku, a to tělocvik a biologie. Zbytek byl i pro mě osobním zklamáním. A přesto že jsem nebyl poslední, tak i tak jsem s těmito výsledky nemohl najít vysokou školu, která by mě vzala. Schopnostní testy byly za rok a já se musel rozhodnout, co budu dál dělat se svým životem, ne kvůli mým rodičům, ale nyní kvůli sobě.

Po tom, co jsem vstoupil do dvanácté třídy, jsem se rozhodl pilně studovat. Samozřejmě, že jsem nechtěl rozzlobit své rodiče, ale mé odhodlání dostat se na vysokou školu mě pohltilo.

Byl jsem schopen vidět, co mě čeká, a tak jsem opravdu po celý první semestr tvrdě studoval. Omezil jsem fotbal i hernu, dvě věci, které mě tak bavily. Věnoval jsem veškerý svůj čas studiu a dokonce se i účastnil večerních dobrovolných lekcí. Nicméně hlavní problém setrval, a to ten, že jsem začal příliš pozdě. Přesněji, nebyl jsem schopen dohnat vše, co jsem zameškal v matematice a angličtině, čistě jen přítomností na hodinách. Potřeboval jsem pomoc.

Začátkem letních prázdnin nastal čas vymyslet plán, jak zlepšit mé výsledky. Rozhodl jsem se najít kamaráda, který by mi se studiem pomohl. Ostatní kamarádi, co se mnou hráli fotbal, na tom byli podobně, a tak jediný, kdo připadal v úvahu, byl Jinsuk.

Jinsuk byl jedním z mých nejstarších přátel, se kterým jsem si hrával ještě jako malý. Oba jsme však nastoupili do jiných škol, a tak jsme se přestali tolik vídat. Ale protože jsem se nacházel v těžké situaci, tak první osoba, která mě napadla, byl právě on. Když prázdniny začaly, tak jsem se ho rozhodl navštívit. Šel jsem s nadějí, že konečně pochopím matematiku z rukou přítele, který byl na tom se studiem mnohem lépe než já. Jak jsem se tak blížil k jeho domovu, neměl jsem ani ponětí, že něco, co změní navždy můj život, mě očekává právě tam.

Když jsem otevřel dveře, tak jsem našel Jinsuka samotného, soustředíc se na jeho počítač. "Jinsuku, jsem tady."

"Ach, tak ty si přišel? Počkej vteřinku."

Jinsuk neměl žádný důvod k tomu cítit se provinile. Já byl ten, kdo přišel škemrat o pomoc. Neřekl jsem tak ani slovo a jednoduše čekal. Napadlo mě, že si Jinsuk pravděpodobně myslí, že jsem si studium vymyslel jen jako záminku k tomu ho navštívit a zahrát si. A tak jsem vybalil své knihy a vrhl se do studia v naději, že Jinsuk uvidí mé odhodlání a naučí mě vše, co ví.

Uběhlo několik minut a stále nic. To mě začalo trochu štvát. Nepřišel jsem přece k starému příteli jen proto, abych se učil sám, zatímco on si bude dělat svou práci.

"Hej! To se ani nepřijdeš podívat na starého známého, který se za tebou zastavil?"

“....”

"Aaale, to už ani nehodláš odpovědět?"

"Vydrž ještě minutku. Tihle týpci jsou vytrvalí. Nech mě dokončit tuhle hru.“

"Hmm, copak to vlastně děláš?" Když jsem za ním přišel a sledoval ho, viděl jsem, že se jedná o počítačovou hru. Naše rodina počítač neměla, což bylo jedině logické, protože po tom, co mě rodiče pravidelně tahali z heren, by mi počítač nikdy nekoupili. Považovali jej totiž za herní zařízení. V minulosti už jsem hry na počítači hrál. Byla to 286, ale v porovnání s hernou byly hry příliš jednoduché, s horší grafikou a pomalu reagovaly. V té době jsem měl zafixováno, že počítačové hry jsou prostě horší a nijak jsem se o ně nezajímal. Bylo to proto, že jsem neměl ani tušení co dokázalo Pentium.

Jinsuk mi začal o hře vyprávět a rázem se z mého učitele matematiky stal učitel herní.

"Tahle hra se jmenuje StarCraft a je naprosto skvělá." "Tohle že je počítačová hra? Páni... ta grafika je úchvatná."

Byl jsem nadšen, a to jsem se jen díval. V porovnání s hrami, které jsem znal já, byla tato hra jako z jiné dimenze. Navíc bylo zajímavé sledovat, jak můj kamarád používal k ovládání klávesnici. Hry v hernách používaly maximálně tři až čtyři tlačítka, ale zde se používala celá klávesnice pro tvorbu jednotek. A pohyby, které předváděl, byly tak rychlé. Nejvíc mě ale zaujaly ony intenzivní bitvy.

Od toho dne jsem prakticky bydlel u Jinsuka. Mí rodiče žili v domnění, že chodím studovat, ale já každé ráno utíkal k jeho PC. Nikdy předtím sem Jinsukovi nezáviděl, tak jako tehdy. Jinsuk měl počítač a byl dobrý ve StarCraftu.

Po tom, co jsem objevil StarCraft, tak jsem na tuto hru nemohl přestat myslet, ať už jsem dělal cokoliv. Za pomocí slovníku, který jsem před tím nikdy nepoužil, jsem se prodíral terminologií hry, a naprosto jsem byl jejím světem pohlcen. Až tak, že jsem říkával věci jako "need more minerals", když byl čas oběda. Dokonce i v mých snech se mé prsty neustále pohybovaly a vyráběly jednotky. Nicméně strategické hry, jakou je StarCraft, jsou úplně o něčem jiném, než hry v herně. A naučit se hru hrát sám, mi přišlo těžké.

Po tom, co mě Jinsuk sledoval neustále prohrávat, se pravděpodobně ze soucitu rozhodl, že mě ve hře naučí různé věci. Ve StarCraftu jsou tři rasy - Terran, Zerg a Protoss. Jinsukova hlavní rasa byl Protoss, a já začal s Protossem taky, protože to byla rasa nejlehčí pro začátečníky. A jako každý začátečník jsem taky samozřejmě používal cheaty. Příkazem "show me the money" jsem zbohatl a tvořil jen zealoty, se kterými jsem potom zaútočil. Ze začátku jsem ani nebyl schopen porazit počítač, ale koncem léta jsem si s ním už bez problémů poradil. A přestože byl můj protivník pouze počítač, tak jsem si každé vítězství vychutnal.

To léto, které všichni mí spolužáci strávili u učebnic, já prožil v docela jiném světě, a tomu současnému i s hřišti a hernami jsem řekl sbohem. Tento nový prostor byl pro mě únikovými dveřmi z temného tunelu. Východ, který jsem tak dlouho hledal.

Byl jsem lapen jeho magií- tou nejsilnější magií osudu, zvanou StarCraft.

 

PC Bang? Co to je?

Mám rád sci-fi. Důvod je ten, že nabízí pohled do budoucnosti lidstva, které vládne množstvím nepředstavitelných schopností.

Planeta opic byla pro mne opravdu šokující. Kontaminace prostředí, destrukce planety a invaze mimozemšťanů, to vše byly jen představy přenesené na plátno. Blade Runner formoval své nápady ohledně síly rozumu. Ovšem film, který na mě zapůsobil nejvíce, byl Ghost in the Shell od Mamoru Oshii. Tento film přinesl nový pohled na budoucnost, kdy divákovi zhmotnil svět sítí a jejich velké moci, a zároveň poukazoval na základní filozofickou otázku, "Kdo jsem?"

V porovnání s filmy, se hry ale vyvíjely extrémně pomalu. Samozřejmě jsem si jako malý užil hry s vesmírnými loděmi, ale jednalo se o jednoduchý koncept a grafiku. Filmy za to pokračovaly v rozšiřování naší představivosti a hry zůstaly jen v špatně osvětlených hernách.

Ale pak tu najednou byl StarCraft. StarCraft nám ukázal, že je možné předvést nám naše představy a zároveň je prožít vzrušujícím způsobem. Důvod, proč se pro mě StarCraft stal zajímavějším než filmy, byl fakt, že jsem mohl vstoupit do prostoru mých vlastních fantazií.

A tak jsem prožil prázdniny svým osudovým sbližováním se StarCraftem. Jak se prázdniny blížily ke konci, Jinsuk přišel s návrhem.

"Yo-Hwan, ty už dokážeš porazit počítač, že?" "Samozřejmě, dokážu ho porazit vždy." "Opravdu? Tak to je čas navštívit PC Bang." "PC bang? Co to je?"

"Chceš mi říct, že nevíš co je PC bang? Ty jsi tam ani jednou nebyl? Je to místo se spoustou počítačů a můžeme tak hrát proti sobě."

"Počkej, jak proti sobě? Chceš mi říct, že tahle hra se nehraje jen proti počítači, ale můžeš hrát proti lidem?"

"Samozřejmě, proto se tomu říká strategická hra v reálném čase. Tak pojďme." Ohromen jsem následoval Jinsuka do PC bangu. Jak říkal, byla zde spousta počítačů a bylo to jako vstoupit do jiného světa. Ani jsem se nestačil vzpamatovat a mí přátelé už připravovali mou první bitvu proti skutečnému hráči.

Nejtěžší na tom bylo to, že jsem nemohl používat cheaty. Nemohl jsem tak vidět nepřítelovu základnu a mapa byla zahalena temnotou. Začal jsem tedy jako vždy stavět Zealoty. Když sem měl pár, vyslal jsem je pryč zaútočit. Zealoti popošli kousek a zastavili se. Divil jsem se proč a klikal jsem, kde se dalo. Zcela zmaten jsem postřehl něco, jako letadlo, co přilétlo do mé základny a začalo útočit. "Co to je?", říkal jsem si a snažil se na jednotku zaútočit zealoty. Jednalo se o Scouta a zealoti samozřejmě nemohli udělat vůbec nic. Až na konec jsem přišel na to, že se jednalo o ostrovní mapu. Vůbec jsem netušil, že ostrovní mapy existují. No abych to zkrátil, Jinsuk se velice bavil tím, jak si se mnou hrál.

Naprosto beznadějný jsem směšně prohrál, ale i tak jsem se bavil, protože jsem se naučil nové věci. Konečně jsem pochopil, co znamená strategická hra, že má výhra záleží na tom, jaké zvolím jednotky. Do konce prázdnin jsem s Jinsuke hrál ještě mnohokrát, ale nikdy jsem ho nebyl schopen porazit.

Pohlcen StarCraftem jsem úplně zapomněl na to, že jsem ve 12-té třídě. Letní prázdniny skončily a začal další semestr. Hned první den jsem se svých přátel neptal na to, jak moc studovali, ale zjišťoval jsem, jestli neznají StarCraft. Překvapivě jsem našel spoustu těch, kteří věděli, o čem mluvím. A tak jsme po škole vždy vyrazili do PC bangu, kde mi mé zkušenosti nabité s Jinsukem, pomohly k vítězstvím nad spolužáky. Do té doby jsem hrál jen proti počítači, a nebo Jinsukovi. A třebaže jsem počítač porážel lehce, lidského protivníka jsem nikdy neporazil. Toho dne jsem však zvítězil. Neexistuje slovo, které dokáže popsat onen pocit vítězství, byl jsem tak šťasten.

Po tom, co jsem si zvykl na hry jednoho proti jednomu, začal jsem hrát týmové hry 2v2 a 3v3, a jedno vítězství následovalo druhé. Ale pak mě StarCraft překvapil znovu.

Jednoho dne nás jeden můj přítel vzal do nově otevřeného PC Bangu. Po tom, co jsme si tam užili spoustu skvělých her, jsme se rozhodli jít domů. Ale jeden kamarád řekl, že zůstane a bude ještě chvíli hrát.

"Copak? Snažíš se trénovat sám? Mě neporazíš, ani kdybys hrál proti počítači sto dní v kuse. A není tu stejně s kým hrát, tak už pojď."

"Já nechci hrát proti počítači. Plánuju hrát chvíli na Battle.netu."

"Battle.net? Co je zase tohle?"

"Pokud se tam připojíš, tak můžeš hrát proti stovkám, tisícům hráčů po celém světě."

"Cože? Děláš si srandu?" "Ne, pokud zapneš Battle.net, tak si můžeš vybrat s kým chceš hrát a můžeš s ním hrát, jak dlouho chceš."

Něco, co mě ani ve snu nenapadlo, se najednou zhmotnilo přímo přede mnou. Samozřejmě, že někdo jako já, kdo neměl ani svůj počítač, netušil co je to internet. Fakt, že se lidi po celém světě mohli připojit na jedno místo a hrát, bylo fantastické a dalece to přesahovalo mé zážitky ze sledování sci-fi filmů. Nejdříve jsem si myslel, že si ze mě dělá legraci. Ale on sedl, připojil se na Battle.net, vyměnil si pár zpráv s jiným hráčem online a začal s ním hrát hru. Stejnou hru, kterou jsem s ním hrál sedíc hned vedle něj, on nyní hrál s někým, jehož identita a místo bylo neznámé.

Nikdy mi nedošel šokující význam fráze "vesmír fantazie". Já si prostě myslel, že se jednalo o můj monitor a nikdy se nad tím propagačním heslem nijak nepozastavil. Předpokládal jsem, že to znamenalo něco jako užít si hru. Ale to, že jsem v tomto vesmíru mohl potkat další hráče a hrát s nimi, bylo naprosto šokující. Bylo to, jako by budoucnost z filmů přestala být fikcí a stala se skutečností.

Od toho okamžiku jsem strávil celé noci v PC Bangu. Bylo skvělé, že jsem mohl hrát proti novým lidem, ale zajímavější bylo to, že mé strategie, které fungovaly proti mým přátelům, byly najednou k ničemu proti lidem na síti. A i když jsem používal zealot rushe stále často, tak například reaver ve mě začal vzbuzovat strach, protože jeho scarabové zabíjeli mé zealoty instantně.

"Kde sakra to monstrum vzal?" Do té doby jsem se jenom soustředil na výhru, a ne na to, jak vyhrát. Porazil jsem počítač i své přátele, ale moje akce nefungovaly na experty na Battle.netu. Mí protihráči věděli přesně co dělám, a jak mě mají porazit. A co já a mi zealoti? Jediné co mě napadlo bylo, že je musím udělat a zaútočit rychleji. Co jsem však potřeboval, byla nová strategie a pohled na mé nepřátele. A tak jsem až nyní zjistil, že toto byla ta nejlepší věc na StarCraftu, a to proč se jí říká strategická hra.

 

Hra, která zdolala akademii

Já, student nejvyššího ročníku střední školy před zkouškami. Zatímco mí spolužáci bojovali se studiem, až jim krev z nosu tekla, já trávil večery bojováním ve hře. Má snaha, pokračovat v mém akademickém i herním životě, najednou vyústila v boj o spánek. Školy jsem se musel účastnit za každou cenu, ale hraní jsem se vzdát nemohl. Nemoci si zvolit to či ono, vedl jsem divný život. Spal jsem ve škole a žil po večerech v PC bangu. Celé dny jsem strávil čekáním na okamžik, kdy budu osvobozen od závěrečných zkoušek.

Po zkouškách z matematiky nastala chvíle, kdy jsem si hraní užíval ze všeho nejvíce. A třebaže hry hraji i nyní, tak je těžké si je užít na sto procent po tom, co jsem obdržel titul profesionálního hráče, a to z důvodu tlaku, který je vyvíjen na to, abych vyhrál. Zimní prázdniny však byly tím časem, kdy jsem si hry opravdu užíval. Tím, že můj život nabral neočekávaného zvratu po té, co jsem navštívil mého přítele za účelem studia, se mé výsledky rapidně propadly. A cíl dostat se na vysokou školu se ztrácel v nedohlednu. V průběhu mého posledního semestru jsem nestudoval vůbec a žil jen hrou. Jak se dalo očekávat, tak jsem propadl u zkoušek z matematiky, ale aspoň jsem teď už byl konečně volný od všeho toho stresu. Konečně jsem se dostal pryč ze školy a od mých rodičů, abych si užil skutečné svobody a zasytil se hraním.

Samozřejmě, že tato svoboda netrvala dlouho. Zmizela v ten den, kdy byly výsledky zkoušek zveřejněny. A ještě v ten den, kdy mí rodiče obdrželi výsledky, mě okamžitě vzali do přípravného kurzu pro opakování zkoušek. Díky tomu, jaký život jsem vedl, tak nebylo divu, že mé výsledky nedosahovaly standardu. I přesto, že jsem tento výsledek očekával, tak jsem doslova oněměl. A i když jsem si nemyslel, že jeden papír je schopen určit mou budoucnost, tak to byl důkaz toho, že jsem svůj čas strávil něčím jiným než studiem. A pokud to bylo zklamáním pro mě samotného, tak co pak teprve museli cítit mí rodiče? Naprosto jsem zničil veškerá očekávání, která do mě mí rodiče vložili, do jejich jediného syna. Nesmírně jsem toho litoval a po tom, co mě matka zaregistrovala na akademii v Noryang-Jin, sem ji nebyl schopen říct, že na vysokou školu nepůjdu. Důvodem bylo, že jsem neměl žádný plán co dál, a neměl jsem žádný pádný důvod, proč na výšku nejít. A tak jsem se zase začal připravovat.

Největším problémem bylo samozřejmě hraní. Bylo nemožné pokračovat v hraní a studiu zároveň. Musel jsem si vybrat.

"Zkusím se snažit aspoň jeden rok. Hru můžu vždy hrát později."

Neustále jsem si domlouval a PC bang jsem od registrace v přípravném kurzu nenavštívil. Říkal jsem si, že když se nejsem schopen ovládat, tak se od hraní musím naprosto odstřihnout. A tak jsem hru, kterou jsem tak miloval, odložil bokem a soustředil se na studium. Ovšem jednoho dne jsem narazil na pár mých přátel ze střední.

"Yo-Hwan! Dlouho jsme se neviděli."

"Gyunine, co tady děláš? Tvé výsledky byly celkem dobré!" "Rozhodl jsem se opakovat zkoušky. Víš, líbila se mi ta doba, kdy jsem se od tebe učil hrát."

"Nech toho, je čas začít studovat." "Hej! To bolí, slyšet od mého herního mentora, že mám skončit s hraním. A když jsme u toho, co takhle si při té příležitosti zahrát společně?"

"Já jsem skončil."

"Co? Říkáš, že už vůbec nehraješ? To nedává smysl!"

"Ale ano dává. Nevrátím se ke hře do té doby, dokud nesložím zkoušku. Musím studovat."

"Ale nemel hlouposti, člověk si přece musí nějak ventilovat stres, tak aby podával lepší výsledky. Navíc jsem poslední dobou dost trénoval, takže to nebudeš mít jednoduché."

"Copak, tak ty si myslíš, že mě můžeš porazit?"

"Už nejsem tvůj žák, dnes tě opravdu můžu porazit."

"Jak si asi představuješ, že bys mě porazil? Přestaň plácat hlouposti a vrať se ke studiu."

"Myslím to vážně, já opravdu můžu vyhrát! Dejme si jednu hru a uvidíš."

"Opravdu? Dobrá, ale jen jednu hru. Dám ti pořádnou lekci." A tak to začalo jednou hrou, ze kterých bylo najednou deset, a po tom stovka. Jen co jsem ke hře přičichl, nemohl jsem s tím přestat. Nemohl jsem odejít do té doby, dokud jsem nebyl naprosto vyčerpán. A následující den jsem místo do kurzu vyrazil do PC Bangu.

Po mé tříměsíční abstinenci jsem hrál naplno. Rodiče mě přišli z PC bangu odvést, ale tentokrát to bylo jiné, než když jsem byl dítě. Hraní byl můj život a já našel odvahu to mým rodičům říci. Mí rodiče se rozhodli, že mě nechají na pokoji a doufali, že mě to nakonec přestane bavit. Pokaždé, když jsem pomyslel na své rodiče, tak mě výčitky ubíjely, ale na světě prostě nebylo nic, co bych chtěl dělat raději. Studovat jsem nechtěl, a to najít si práci mě ani nenapadlo. V té době jsem musel vypadat jako herní závislák.

Proč jsem byl takový blázen do hraní? Protože kdykoliv jsem byl ve hře, připadal jsem si, že žiju. Nebylo nic, co by mi to mohlo vzít. Hraní bylo pro mě vším a vše ostatní nemělo žádný význam. Pokud bych se nestal profesionálním hráčem, tak by to mohlo být období života, kterého bych nejvíce litoval. Ale když o tom teď přemýšlím, tak chvíle, kdy jsem dal do hraní všechno, byly ty nejcennější.

Nebyl jsem členem žádné guildy, až do doby co jsem absolvoval. Když jsem hrál, tak to bylo o samotě, anebo s přáteli. Kromě Jinsuka na začátku, mě nikdo jiný hrát neučil. Zlepšoval jsem se sám a sám jsem vymýšlel strategie.

Nakonec jsem i objevil svého rivala. V PC bangu, ve kterém jsem trávil nejvíce času, hrával i jeden starší kluk, který byl velice dobrý ve StarCraftu. Byl v podstatě místní celebrita. Když jsem začal hrát znovu, tak jsem s ním vedl jisté rivalství. Byli jsme si víceméně rovni, co se týče výher i dovedností. Do té doby jsem hrával na Battle.netu proti hráčům, kteří byli považováni za dobré, ale má hra se nezlepšovala jen po pár s nimi odehraných hrách. S mým rivalem to ale bylo jiné. Neustále jsme na sebe vymýšleli nové buildy a strategie, a kdyby nebylo jeho, nikdy bych nepochopil význam rčení, "Rival je ten, kdo mě utváří".

Tento přítel, se kterým jsem se za několik měsíců docela sblížil, jako první navrhl založit guildu. Do té doby jsem nepřemýšlel nad tím, že bych potřeboval nějakou skupinu, kam bych patřil, ale když ji zakládal on, tak jsem říkal, že to zkusím. A tak vznikla guilda Forever. Neměli jsme žádný cíl, ale guilda nás sblížila s kamarády, se kterými jsme nejčastěji hráli, a množství tréninku mezi námi se taky zvýšilo.

V té době se v televizní reklamě objevil hráč Lee Gisuk. Přicházely taky zprávy o prvním progamerovi Shin Juyung. Samozřejmě, že jsem jim to strašně záviděl, ale zdálo se to jen jako sen, protože "Jak dobrý musí člověk být, aby byl jako oni? Když někdo hraje tak dobře, nepotřebuje nic jiného." Tahle dětinská závist mě povzbuzovala. Ale na druhou stranu jsem ztrácel odvahu při pomyšlení, "Jak se může někdo, kdo ani neporazil své město, stát profesionálem?" V tomhle směru jsem si vůbec nevěřil a byl jsem spokojen s tím, jak jsem se zlepšoval v rámci naší guildy. Ale hluboko ve svém srdci se začaly ozývat hlasy. "Já to můžu dokázat. Když v ničem jiném, tak v tomto si věřím. Stanu se tím nejlepším hráčem." Tohle jsem samozřejmě nikomu neřekl, ale sobě jsem si to opakoval stále dokola.

Říká se, že v životě máte dvě volby: Buď přijmete podmínky, které jsou vám dány, anebo se ty podmínky pokusíte změnit. Být spokojen s přítomností a usadit se, anebo otevřít nové dveře do nového světa - má volba byla vždy stejná, vyzvat nový svět! Věřil jsem, že když budu pokračovat v tom, co dělám a budu to dělat, co nejlépe dovedu, tak se nevyhnutelně pro mě jednoho dne otevřou další dveře a přijde den, kdy budu moci dělat něco nového.

 

Učení se, jak vyhrát pomocí proher

V létě roku 1999, po konci mého kurzu, jsem soustředil jen na hry. Byl jsem do nich naprostý blázen, až tak, že jsem ani nepociťoval horké a vlhké počasí s ním spjaté. Ale protože jsem hrál jen s přáteli v PC bangu, tak jsem potřeboval něco nového a vzrušujícího.

Ačkoliv jich dnes není už tolik, tak tehdy bylo různých herních akcí a turnajů spousta. A protože to bylo v době, kdy společnost ještě neuznávala profesionální hráče jako zaměstnání, tak se jich mohl účastnit kdokoliv. Vstoupil jsem ze srandy do jednoho takového turnaje, protože jsem chtěl samozřejmě vidět, jak jsem na tom oproti ostatním. Před turnajem jsem měl jistou sebedůvěru. Kvalifikací jsem prošel bez problému a sám jsem si říkal, že přece někdo se zkušenostmi jako já, by měl být schopen dostat se až tady. Ovšem to byl můj limit. V momentě, kdy jsem nastoupil do hlavního turnaje, tak jsem byl vyřazen v prvním kole. Rozdíl mezi hráči v kvalifikaci a těmi, kteří prošli, byl jako nebe a dudy. Překvapivě byl v prvním kole taky diskvalifikován skutečný "progamer" Shin Juyung. Zcela mě zarazilo, že je na světě tolik dobrých hráčů. I když jsem byl herní specialista v mém městě, tak tomuto se to nemohlo rovnat. Viděl jsem jasně, že je svět plný lidí milujících hraní a že spousta z nich hrála hru velice dobře. Mé vágní očekávání, že by se mi mělo do určité úrovně dařit dobře, se náhle rozpadlo jako domeček z karet a má cesta se náhle prodloužila. "Jak moc dobrý jen musím být? V tomto turnaji dokonce ani nehrají ti nejlepší a já jsem byl vyřazen hned v prvním kole. Je tady tolik dobrých lidí! A to jsem si myslel, že můžu být dokonce nejlepší a porazit všechny ty lidi tady. Né, že si budu zoufat nad porážkou." Záviděl jsem všem, kdo hráli lépe než já.

Přece se takhle nemůžu vrátit. Jak sakra jen tito lidi trénují, že hrají tak skvěle? Divil jsem se nad tolika věcmi, jako strategie, které jsem nikdy neviděl a build ordery, rychlé a efektivní. Ale kvůli mé nesmělosti jsem se nikoho nezeptal přímo a místo toho jen z pozadí sledoval jejich hru. A pak jsem si všiml rozdílu. Oni se ani na vteřinu nezastavili.

"Proč se jen pohybují tak rychle? Nevypadá to, že by toho dělali tolik, tak co je ten důvod?" Do té doby jsem byl ten typ, který dělal jen to, co bylo opravdu nutné. Nikdy mě nenapadlo, že by pohyby rukou měly být rychlé, protože by to mohlo mít dopad na hru. Myslel jsem si, že timing znamenalo jen zaútočit na slabinu nepřítele. Nevěděl jsem, že když najdu protivníkovu slabinu rychle a budu o krok napřed, tak to povede k odkrytí dalších slabin a zvýší naději na výhru. Když nad tím přemýšlím teď, tak se to jeví zcela jasné, ale když jsem hrál s přáteli v PC Bangu, tak tyto věci nebyly důležité. Prohrávat jsem nechtěl, ale taky jsem neměl žádný jasný důvod k tomu vyhrávat. Viděl jsem to tak, že si prostě vyhrál, nebo prohrál, byla to jen hra. Ale po tom, co jsem tak ztroskotal v turnaji, se můj pohled změnil. Protože zde bylo tolik lepších hráčů než já, tak jsem pocítil závist. A od té doby, kdykoliv jsem cítil závist, tak to znamenalo, že ta osoba hrála dobře.

Od toho dne jsem se v tréningu zaměřil na rychlost. Vědomě jsem se snažil pohybovat rychle. Nikdy dřív jsem se o to nepokusil, ale když jsem začal, tak se má rychlost zvedla dramaticky. Ten turnaj mě naučil mnoha věcem a uvědomil jsem si, že vyhrát jednu hru nic neznamená, ale nutné připravit se na to vyhrát v okamžik, kdy o něco opravdu jde - to je to, co jsem pochopil.

Nikdo se nenarodí jako šampión. Všichni šampióni byli alespoň jednou náhradníci. Pravděpodobně taky seděli na lavičce a netrpělivě očekávali, kdy bude jejich jméno vyvoláno. Ale pokud by tam seděli dál a pozorovali jen své tkaničky u bot, tak by těmi náhradníky zůstali na vždy. Hru je třeba sledovat pozorně. Příležitost k útoku se objeví, když nalezneme nechráněné místo. Pokud však jen koukáme, spokojeni s tím co máme, tak se příležitost stát se hrdinou a šampiónem, nikdy neobjeví. Pokud je někdo v zuboženém stavu, tak by měl zatnout zuby a zůstat rozhodný. "OK, uvidíme se příště. Porazím tě v dalším turnaji. Uzmu onen pocit štěstí z prvního místa pro sebe," Díky mým zkušenostem jsem byl schopen nabýt tohoto sebevědomí. Samozřejmě, že jsem pravděpodobně nebyl jediný hráč s těmito myšlenkami, protože jsem viděl to množství lidí, kteří si přáli usednout na trůn vítěze. Urputně jsem sledoval hru šampiónů - v čem jsem jiný, co mi chybí. Takto jsem se naučil fungovat, zatímco jsem hrál.

 

Volím Terrany

Nebylo pro mě nikdy lehké zbavit se věcí, ke kterým jsem si vypěstoval vztah. Používal bych nyní Terrany, pokud by mě Jinsuk naučil používat je místo Protossů? Celý rok jsem se věnoval Protossům. Na počátku neexistovala strategie, šlo jen o to rychle zaútočit se Zealoty. Pak jsem se ale začal učit další jednotky, jako například Scouty a Reavery, a začal jsem přemýšlet nad tím, jak bych je mohl použít v kombinaci s dalšími jednotkami.

V době, kdy jsem hrál za Protossy, se mou oblíbenou jednotkou stal Reaver. Byla to extrémně pomalá jednotka, ale žádná jiná neměla takovou palebnou sílu. Užíval jsem si partizánských taktik, kdy jsem pomocí Shuttle přepravil Reavera do nepřátelské základny a sledoval, jaké peklo rozpoutá. Díky tomu byl ovšem Reaver pro mého protivníka prioritou číslo jedna, a já tak nemohl od tohoto útoku ani na chvíli odhlédnout, protože pokud bych ztratil Reavera i Shuttle, bez toho abych způsobil značné škody, tak se situace mohla rázem obrátit. Tato strategie byla nesmírně riskantní. Hráči ji používají i dnes, ale je k tomu třeba spousta tréningu a zkušeností. Zručně jsem ovládal Revera a užíval si tak zvýšeného napětí, které mi tyto záškodnické akce přinášely.

Ale přišel den, kdy jsem musel změnit mou rasu. Bylo to tehdy, když vyšel patch 1.04. StarCraft je hrou, v níž Blizzard pravidelně opravuje chyby a snaží se ji vybalancovat mezi všemi třemi rasami. S příchodem tohoto patche se však Reaver stal hloupou jednotkou. To jsem si alespoň v té době myslel. Jeho palebná síla byla stále velká, ale šance na zásah se dramaticky snížila. Použití Reavera tak bylo riskantní, drahé a obtížné a navíc k němu bylo třeba Shuttle jako partnera. No, a když pak tato jednotka v kritickém okamžiku minula, bylo těžké v této situaci vyhrát. Byl jsem hodně zklamán, protože jsem tuto strategii používal opravdu hodně.

"To je konec. S Protossem nejsem schopen ničeho dosáhnout."

A tak jsem poprvé začal uvažovat o jiné rase. V strategických hrách jsou různé jednotky, každá má svou úroveň HP, obrany a útoku, a každý tak může vidět, která jednotka je silnější. No, a pokud by byl Mariňák silnější než Zergling a Zealot silnější než mariňák, pak by hráč musel jednoznačně zvolit Protosse a vyrobit mraky Zealotů. Ale co když by byl Zergling silnější než mariňák, Zealot silnější než Zergling a mariňák silnější než Zealot? V tomto případě musí být hra jako kamen-nůžky-papír, tak aby to byla zábava. Hráči se chtějí poměřovat férově ve vyrovnané hře a na těchto principech staví StarCraft.

StarCraft vábí tím, že je to jediná hra s téměř perfektní rovnováhou tří rozdílných ras. Spousta lidí si myslí, že právě tato vyrovnanost může za to, proč je hra tak populární. Slyšel jsem nějaké zvěsti, že byla hra původně navržena tak, aby Terran byl silnější než Zerg, ale slabší než Protoss a Protoss silnější než Terran, ale slabší než Zerg.

Já jsem však vždy všechny rasy považoval za sobě rovné. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že by jedna rasa byla lepší než druhá. Každá má své způsoby a strategie jak porazit ty ostatní. A právě díky tomuto jsem byl přesvědčen, že je možné mít dynamickou soutěž všech tří ras.

Nejprve jsem uvažoval o Zergovi, protože v té době Zergové vládli všemu a všem. A možná i proto většina hráčů hrála za Zergy. To, že byla tato rasa tak oblíbená, mohlo znamenat dvě věci. Zerg byl opravdu o tolik silnější, anebo byl nejlehčí na ovládání. Já chtěl rasu, kterou bylo těžké zvládnout, ale hrát za ni přesto byla zábava. A tou byl právě Terran.

Oproti většině jsem si nemyslel, že je Zerg nejsilnější rasou. Když jsem hrál za Protossy, tak jsem za nejtěžší protivníky považoval Terrany. Hlavně proto, že měli spoustu jednotek na dálku, a to jsem se svými Reaver dropy neměl moc v lásce. A ačkoliv se jednotlivé jednotky jevily slabé, tak síla jakou představovaly, když se nahromadily, na mě dělala dojem. Ale největším důvodem nakonec bylo to, že to byla jediná lidská rasa. :)

Jednou někdo řekl, že člověk je pánem tvorstva. A když o lidech přemýšlím jako o stvoření s nekonečným potenciálem, tak stejně tak vidím i Terrany, schopné vytvářet dynamické strategie a taktiky. A přesto že broukům podobní Zergové, nebo tajemní mimozemští Protossové lákají svým vlastním způsobem, tak jsou to přece lidé, kteří v každém filmu nakonec zvítězí. Představoval jsem si Terrany jako ultimátní dobyvatele. Nevím, jestli to bylo mou zálibou ve sci-fi filmech, ale to, že byli Terrané lidé, ovlivnilo zásadně mou volbu.

To, že jsem byl tak náruživým uživatelem Reaver dropu, mi jednoznačně pomohlo při dropování za Terrana. Jinými slovy, cítil jsem se jako doma.

Stejně tak jsem si opět užíval i partizánských taktik. Byla zde však jedna výhoda, protože vyrobit Reavera za Protossy trvalo určitou dobu, zde jsem mohl výsadky používat mnohem agresivněji.

V té době se Terran hrál defenzivně. Všichni se odhodlali k mocnému útoku až po tom, co si vybudovali obrannou linii. Já naproti tomu hrál ofenzivně, a tak mohl sbírat "GG" mnohem rychleji. Tímto jsem skončil svou dráhu Protosského hráče a začal jako Terran.

Po mém přechodu na stranu Terranů se má hra dost změnila. Aplikování mých oblíbených Protosských strategií na Terrana totiž vyústilo v množství nových, překvapivých strategií. Pomalu jsem získával sebejistotu a procento mých výher na Battle.netu významně narostlo. Ale ani tehdy jsem nehrál vždy jen na výhru. Hrál jsem, protože to byla zábava, a neexistovalo nic, co by štěstí, které jsem při hře pociťoval, mohlo nahradit.

Po tom, co jsem se stal progamerem se začalo říkat, že mám silnou touhu po vítězství. Mnozí naléhali, "Není to jednoduše tím, že oproti ostatním, nechceš za žádnou cenu prohrát?". Nad touto otázkou jsem se musel vždy zamyslet. Opravdu mám takovou povahu? Je pravda, že když jsem hrál fotbal, nebo v herně, tak jsem nechtěl prohrát, ale neměl jsem žádný specifický cíl. Možná se tato část mé osobnosti objevila teprve díky následujícímu okamžiku.

Bylo to tehdy, když jsem potlačil mé okolí a začal trávit více času na Battle.netu, než s mými přáteli. To bylo v době, kdy jsem začal získávat více GG, než jsem sám psal. Jednoho dne, když jsem tak hledal, proti komu na Battle.netu hrát, zaujal mě zlatý odznak.

"Copak je tohle? Znamená to snad, že je tenhle člověk první v žebříčku?" Docela mě to vzrušilo. Je snad tato osoba nejlepší na světě? Jak moc dobrý jeden musí být, aby dosáhl této pozice? Chtěl jsem si s tímto hráčem zahrát alespoň jednu hru, a tak jsem ho požádal. Dostal jsem však chladnou odpověď. "Nebudu ztrácet čas s někým, kdo má tak nízké skóre. „

"Ale copak, to by ti snad prsty upadly, kdyby sis musel zahrát jednu hru se mnou? Co je na tom tak těžkého, že si mě musel odmítnout? Takže ty si myslíš, že si tak dobrý? Fajn. V tom případě se musím stát prvním taky."

Do této chvíle jsem nad tím být první, nijak zvlášť nepřemýšlel, ale v tom okamžiku jsem si to opravdu přál. Počínaje tím dnem jsem měl jediný cíl, dosáhnout prvního místa v žebříčku.

Nebýt tohoto hráče, jehož nick si už nepamatuji, pravděpodobně bych nikdy nezačal usilovat o to, být nejlepší. Je takovým mým mecenášem, který vynesl na povrch mou soutěživou povahu, udělal ze mě progamera s tou největší touhou po vítězství, který nesnášel prohry.

Bohužel nakonec jsem to na první místo nedopracoval. První místo totiž neoblomně okupoval hráč s nickem "abuser" a po dnech čekání na to, kdy bude konečně sesazen, jsem to vzdal a smířil se s druhou příčkou.

Díky tomu jsem byl ale v depresi. Ve škole jsem nikdy netoužil po tom být první, ale nyní mé ambice na to, být nejlepším hráčem StarCraftu, přímo plály. A to byl klíčový faktor, který vedl k tomu, že jsem se stal progamerem.

  • konec druhé části

 

 

Poznámka překladatele: Chtěl bych upozornit, že v žádném případě nejsem profesionální překladatel, spisovatel ani gramatik. Taky je třeba mít na paměti, že se jedná o překlad anglického překladu původního korejského textu, a tak může být spousta věcí zkreslených, nebo vyznít ne zcela přesně tak, jak bylo autorovým cílem. Mým cílem však je tímto poskytnout náhled do života osobnosti, která se zasadila o rozvoj eSportu všem, kdo neovládají angličtinu, nebo korejštinu. Dále to dnes, v roce 2016, taky nabízí takové malé okno do doby, kdy eSport teprve začínal zapouštět kořeny. A proto doufám, že už se těšíte na další díl.

Dragnor

SC2 facebook komunita

Heroes of the Storm Facebook komunita

Hearthstone Facebook komunita

PLAYZONE.CZ

PLAYZONE.CZHerní portál PLAYzone.cz byl spuštěn 9. září 2009 jako pokračovatel serveru United-Games.cz. V současnosti navštíví zpravodajský portál PLAYzone.cz měsíčně více než 350 tisíc čtenářů. Číst dál...

ESL

ESLESL je jedním z největších provozovatelů turnajů a profesionálních lig. Především v Evropě se těší velké oblibě. Na těchto stránkách si po vytvoření účtu můžete okamžitě začít domlouvat zápasy, zůčastňovat se lig a turnajů. Číst dál...

Team Speak 3 server

Team Speak 3Team Speak 3 server připravený pro použití. Celkem 500 slotů je k dispozici na GUILD-HALL.CZ serveru. Číst dál...